„Těšínské niebo”- inscenace, která se stala legendou

V roce 2018 si připomínáme deset let od derniéry inscenace „Těšínské niebo - Cieszyńskie nebe”, pod kterou byl jako režisér podepsán Radovan Lipus. Inscenace se zrodila „ pod střechou“ Těšínského divadla v Českém Těšíně a zaujala doslova celé Těšínské Slezsko. A tak se ptáme, jaká je kondice divadla dnes a jaké jsou šance na zrod dalšího tak výrazného a nezapomenutelného divadelního projektu. 

Něco takového se mohlo zrodit pouze zde

Umělecký tým a pracovníci Těšínského divadla vzpomínají, že přípravy na „Těšínské niebo - Cieszyńskie nebe” začaly už rok před plánovanou premiérou, která byla stanovena na sezonu 2003 / 2004. Prvním krokem byla diskuse s ředitelem divadla Karolem Suszkou, které se účastnil také umělecký šéf Polské scény Bogdan Kokotek a já. Už v té době jsem pracovala jako dramaturgyně Polské scény, vzpomíná Joanna Waniová, dodnes dramaturgyně Polské scény Těšínského divadla. Scénář ještě neexistoval, byl jen nápad, který představila Renata a Radovan. Panu řediteli se nápad zamlouval a vložil do rukou uměleckého týmu plnou důvěru. Ostatně, nenajdete u nás jiné místo, kde by se taková inscenace mohla stvořit, a pak se úspěšně rozvíjet. Dodává Joanna Waniová. 
Scénář se rodil a jeho autorka Renata Putzlacher sbírala a zapisovala nápady. A na každé ze zkoušek povstávala další a další část textu. Bylo to velmi zajímavé a úplně nejlepší na tom všem bylo, že sami herci přicházeli s pěknou řádkou anekdot a často přinášeli i historický materiál. Upřesňuje Joanna Waniová. 
Zkoušky inscenace „Těšínské niebo - Cieszyńskie nebe” v Těšínském divadle v Českém Těšíně. 
Zkušební proces ale nebyl jednoduchý, vzpomíná Tomáš Kočko, hudebník, divadelní umělec, který do „Těšínského nieba - Cieszyńskiego nebe” aranžoval písně Jaromíra Nohavici. Radovan Lipus musel docela dlouho herce přesvědčovat, aby na tento projekt přistoupili. To, co si dodnes pamatuji je, že herecký soubor nevěřil, že se to podaří. Vůbec to nebylo tak, že Radovan a Renata přišli do divadla a všichni se nadšeně dali do práce. Začátky byly fakt těžké, protože ani polský ani český soubor většinou moc nevěřil, že se to podaří, že to bude dobré, říká Kočko. 
Co mělo vliv na počáteční nedůvěru herců? Zcela nové režijní postupy, které vnášely do inscenace prvky alternativního divadla, kabaretu, též trochu poezie. Herci v Těšínském divadla byli zvyklí na jisté konvenční herectví a ne vždy na tyto novinky reagovali pozitivně a nevěřili kvalitě toho, co se rodí. Uvěřili…po premiéře. Inscenace se dočkala obrovského úspěchy a začalo se s ní vyjíždět i do zahraničí. A to už ji hráli všichni rádi, říká Tomáš Kočko.  

Nad Olši je něco nového!

Inscenátorům se podařilo „Těšínské niebo - Cieszyńskie nebe” „dotáhnout“ až ke světové premiéře, která se konala 15. května 2004. Joanna Waniová připomíná tehdejší divácké ohlasy: Již v průběhu představení jsem zaznamenávala první pozitivní ohlasy. Publikum bylo nadšeno a na rautu po premiéře padala jen slova chvály, radost a obrovský obdiv a úžas. Nejsem ji jistá, zda to vždy bylo upřímné, možná to občas vycházelo z jisté bezradnosti, jak se postavit k takovému novátorskému tvůrčímu nápadu.
Bogdan Słupczyński , umělec, animátor a divadelní pedagog z Cieszyna, který se světové premiéry účastnil, vzpomíná: Sledujíc představení, už jsem věděl, že je to výjimečná, skvělá a velmi důležitá inscenace. Přemýšlel jsem o tom, jak to vše bude přijato zdejšími diváky. Ještě o pauze publikum přemýšlelo „co s tím“, protože něco takového tady ještě nikdy nebylo.  
To, co si dodnes pamatuji je, že herecký soubor nevěřil, že se to podaří. Vůbec to nebylo tak, že Radovan a Renata přišli do divadla a všichni se nadšeně dali do práce.
„Těšínské niebo” patří k zásadním inscenacím v historii Těšínského divadla. V čem tkví jeho výjimečnost? Režijní prostředky, které použil Radovan Lipus,byly pro zdejší publikum novinkou (týkalo se to hlavně užívané stylizace, prvků studentského a alternativního divadla) a zcela nová hudba (odvážné hudební aranžmá Tomáše Kočky). Dále zde byla atypická scénografie, minimum rekvizit, mám na mysli domečky na hlavách herců, jako scénografická dominanta, sjíždění lamp a dalších prvků, otevřený horizont, nové prvky v choreografii, tedy nikoli tanec, ale dynamický scénický pohyb. Nic z toho tady do té doby nebylo, říká Słupczyńský. Novátorské bylo i téma. Naše divadlo vyprávělo o místě, o Cieszyně, o Těšínském Slezsku. Tato inscenace dokázala, že je to možné (stejně tomu tak bylo například v Legnici), v divadle se vypráví o městě. Ano, tato inscenace pojednávala o místu a ne o lidech, dodává Słupczyńský. 
Dle názoru Joanny Waniové byla největší devizou inscenace hudba. Určitě písně Jaromíra Nohavici v aranžmá Tomáše Kočky. Myslím si, že ne text, ne fabule, ale právě písničky dobyly srdce obecenstva. A měly zásluhu na tom, že se mnohem víc diváků z Polska začalo zajímat o tvorbu Jaromíra Nohavicy.  

Představení sladké jako bonbón?

Jako každý populární umělecký projekt vyvolala i inscenace „Těšínské niebo” řadu velkých emocí. Samozřejmě byly i kritické ohlasy. Inscenaci byly vytýkány tři věci, říká Joanna Waniová: Za prvé, že je to selanka o Těšínském Slezsku, téma je uchopeno tak, že se vůbec nedotýká kritických okamžiků polské a české historie. Za druhé – a pakliže se takové konflikty v představení mihly, byly ukázány v komické rovině, jako žert a nikoli „na vážno“. A za třetí, že události odehrávající se v inscenaci nebyly představeny chronologicky. Je logické, že se k těmto výtkám vyjádřila autorka scénáře s tím, že to vše byl záměr a že tedy cíleně vyeliminovali polsko – české konflikty a cílem byly i scény, které porušovaly chronologický postup, říká Renata Putzlacherová.
K těmto faktům se vyjádřil i Bogusław Słupczyńský: Ano, skutečno tomu tak je, že inscenace se nedotýkala polsko – českých konfliktů, byl to spíše pohádkový příběh plný melancholie a sentimentu a myslím si, že to byl záměr autorky Renaty Putzlacherové. Jiný scénář prostě napsat nemohla. „Těšínské niebo” to je v jistém smyslu následek politické transformace, sociopolitických změn, je to snaha o divadelní definici místa na tomto světě, ale také inscenace vzniklá v předvečer vstupu do schengenského prostoru, umění vyjadřující optimismus a nadšené nálady.
Myslím si, že ne text, ne fabule, ale právě písničky dobyly srdce obecenstva. A měly zásluhu na tom, že se mnohem víc diváků z Polska začalo zajímat o tvorbu Jaromíra Nohavicy.
Znovu připomeňme, že inscenace vypráví o místu a ne o lidech. Słupczyńský poukazuje na to, že kdyby se hra odvolávala na konkrétní názvy, nezrodilo by se těšínské nebe a peklo. Tématem inscenace je určité místo, jeho historie a jeho specifika. Autorka položila velký důraz na multikulturnost a na vztahy mezi obyvateli. Ale je to uděláno „z ptačí perspektivy“, důležitý je ten obecný charakter. Kromě obyvatel národnosti polské,české , německé, židovské, se zde mísí horalé s měšťany, dělníci s dávnou aristokratickou pýchou, byť tato společenská třída je už „mrtvá“ jako zombie (ostatně i o tom byla v představení jedna píseň), upozorňuje. 
„Těšínské niebo - Cieszyńskie nebe”.

Co dál po „Těšínském nebi“? 

„Těšínské niebo” je deset let po derniéře legendou, tak jako byla do té doby „Czarna Julka” režiséra Janusze Klimszy, která byla v Těšínském divadle uváděna v devadesátých letech minulého století. Ptala jsem se svých diskutujících, proč se už tolik let neobjevilo v divadle další takové výjimečné představení. Bohužel, jejích prognózy týkající se rozvoje divadla na Těšínském Slezsku moc optimistické nejsou. 
Tomáš Kočko říká, že „Těšínské niebo“ bylo staženo z divadelního repertoáru a šance na jeho návrat je nulová. Když bylo představení uváděno, ještě neexistovala kavárna Avion. Díky této inscenaci byl Avion opět postaven. A tak kavárna stojí, hranice jsou otevřeny, sny se splnily. Když se ti sen splní, nemáš už o čem snít. Je na čase začít snít o něčem novém, tvrdí Kočko a dodává: kdyby někdo přišel do divadla se zajímavým textem, dal bych se velmi rád do práce, ideálně, kdyby se jednalo o projekt ve stejné sestavě. O spolupráci s Radovanem a Renatou bych ani vteřinu nepřemýšlel a kývnul na ni. 
Ano, skutečno tomu tak je, že inscenace se nedotýkala polsko – českých konfliktů, byl to spíše pohádkový příběh plný melancholie a sentimentu a myslím si, že to byl záměr autorky Renaty Putzlacherové. Jiný scénář prostě napsat nemohla. „Těšínské niebo” to je v jistém smyslu následek politické transformace, sociopolitických změn, je to snaha o divadelní definici místa na tomto světě, ale také inscenace vzniklá v předvečer vstupu do schengenského prostoru, umění vyjadřující optimismus a nadšené nálady.
I Joanna Waniová je přesvědčena, že „Těšínské niebo” už je součástí historie: Podle mého názory by se už nemohla objevit na našem repertoáru, protože se týká zcela jiné epochy, týká se časů, které minuly. A co se musí stát, aby se v repertoár Těšínského divadla objevilo další tak výjimečné představení? Jak říká Joanna Waniová k tomu všemu je potřeba dobrý nápad, a pak ten správný člověk, který by napsal scénář. Momentálně nevím ve zdejším regionu o nikom, kdo by chtěl a uměl napsat scénář, jenž by rozvíjel téma, kterého se dotýkalo „Těšínské niebo”. Souhlasím s tím, že tato inscenace něco začala, rozehrála některé tematické struny, ale nedotkla se všeho. Například zcela pominula již zmiňované kritické historické okamžiky obou národů. Toto je téma nadále otevřené a čekající na své zpracování. Souhlasím s tím, že dobrým, místem, kde se těmto otázkám věnovat je divadlo, nejen divadlo obecně, ale i naše Těšínské divadlo, uzavírá Joanna Waniová.  
Je Těšínské Slezsko dobrý místem pro uvádění takovýchto ambiciózních divadelních projektů? Bogdan Słupczyńský rezignovaně kroutí hlavou. Po premiéře inscenace „Těšínské niebo“ se objevily názory, že toto dílo teď změní Těšínské divadlo, že je to dílo, které má šanci mít vliv na společenské změny v regionu. Porovnal jsem tehdy „Těšínské niebo“ k „Balladzie o Zakaczawiu”, kterou mělo na repertoáru divadlo v Legnici. Ale nic takového se nestalo. Cieszyn a divadla nevyužilo své šance. Dle mého názoru došlo tehdy k nějaké determinaci, nebyly nápady a odhodlání a přesvědčení, že má smysl to tímto směrem vést dál, myslí si režisér Radovan Lipus a ihned dodává: Upřímně řečeno, těžko se cokoli vyčítá, řídit divadlo je svým způsobem jako plavba galéry z 16. století ve vodách století 21. Všechno rachotí a praská. A je zázrak, že to ještě vůbec drží pohromadě. Dnes, na základě svých zkušeností, si myslím, že Těšínsko není místem pro divadlo. Není zde široká škála obecenstva, chybí duchovní potřeby, zvyky a návyky, které jsou předpokladem pro vznik zajímavých činů, uzavírá režisér. 
A přesto se zde, na tomto území, které je pro divadlo terénem nelehkým, tvoří zajímavé divadelní projekty. Důkazem je inscenace „Těšínské niebo” a její tvůrci, kteří se navzdory počátečním překážkám nevzdali a splnili si svůj divadelní sen. Podaří se to ještě někdy zopakovat?  
„Těšínské niebo - Cieszyńskie nebe má po světové premiéře a tvůrci se na děrovačce klanějí obecenstvu. 
10 / 06 / 2018
Małgorzata Bryl-Sikorska
Překlad: Alice Olmová-Jarnotová

Czytaj też:

Komentáře: