Polovičatě skvělá politická satira

Inscenaci „Čaj u pana senátora“ v režii Ivana Krejčího, která měla svou premiéru 4. března 2017 na České scéně Těšínského divadla, je těžké zhodnotit jednoznačně. Na straně jedné zde najdeme skvělé inscenační nápady, na straně druhé jejich nedostatek. A jsou zde i okamžiky, ve kterých zcela chybí tvůrčí invence talentovaného režiséra. 

Autorem „Čaje u pana senátora” je Ivan Stodola. Narozen v roce 1888 v Liptovském Mikuláši na Slovensku. Byl to nejen jeden z nejvýznamnějších slovenských dramatiků 20. století, ale i uznávaný lékař. Studia medicíny ukončil v Budapešti a Berlíně a následně začal pracovat jako lékař v Liptovském Mikuláši. V tomto období pulsoval ve městě amatérský divadelní život. A Stodola, milovník divadla, začal s jedním souborem spolupracovat. Jeho první autorské pokusy byly natolik úspěšné, že se zanedlouho ukázaly na scéně slovenského Národního divadla v Bratislavě, jehož počátky sahají do roku 1920. Komedie „Čaj u pana senátora” z roku 1929 je jednou z prvních v plejádě děl na kontě tohoto autora. 
Stodola po sobě zanechal nejen tvorbu dramatickou, ale i pověsti, knihy věnující se historii, autobiografická díla a také řadu lékařských publikací. V době 1. světové války sloužil jako vojenský lékař a po válce se vrátil do Liptovského Mikuláše. Stal se krajským zdravotním inspektorem a v letech 1938 – 1939 pracoval na Ministerstvu zdravotnictví v Praze. Jako funkcionář Ligy proti tuberkulóze patřil k zakladatelům preventivního zdravotnictví na Slovensku. Dlouhodobě působil jako redaktor časopisu Boj o zdraví. V roce 1951 dosáhl Ivan Stodola docentury v oboru sociální patologie a následně byl zatčen a komunistickým režimem protiprávně odsouzen za údajnou sabotáž. Po dvou letech byl podmínečně propuštěn. O pobytu za mřížemi napsal knihu „Smutné časy, smutný dům“. Po návratu z vězení se Ivan Stodola přestěhoval do Piešťan, kde žil až do své smrti. V roce 1967 mu byl udělen titul národní umělec.
Ve hře „Čaj u pana senátora” roztáhl Ivan Stodola svá autorská křídla naplno a napsal komedii, která je cílenou politickou satirou. Život Baltazara Slivky a jeho rodiny by dopadl úplně jinak, kdyby jednoho dne nepřišla jeho žena s nápadem, aby se její manžel, majitel pohřebního ústavu, stal politikem. Baltazar, ať chce či ne, musí se vzdát spokojeného rodinného života prodavače rakví a přidat se do „krysích“ politických závodů. Proč? Protože mu to přikázala manželka – znuděná žena, která by ráda vyměnila kontakty s hrobníky za rauty v mramorových sálech se společenskou smetánkou. „Baltazare, do našeho domu vchází politika!“ – křičí jednoho dne na manžela rozčílená paní Slivková a opravdu, jako mávnutím kouzelného proutku, se jejich dům začíná plnit politickými kariéristy, excentrickými doktory, novináři lovícími politické skandály a vyhořelými politiky, kteří chtějí navzdory všemu a všem bojovat o svou další kadenci. V „Čaj u pana senátora” staví Ivan Stodola proti sobě reprezentanty dvou fiktivních politických stran: Strany pravdy a Strany všeobecného blahobytu. A potom jako v laboratoři společenského chování sleduje, co se mezi nimi „semele“. Ale nejzajímavější peripetie začínají ve chvíli, kdy do politiky vstoupí právě majitel pohřebního ústavu…
Režisérem inscenace „Čaj u pana senátora” je Ivan Krejčí, umělecký šéf ostravské Komorní scény Aréna, která patří v současnosti k nejlepším divadlům v České republice. Závan inovativních inscenačních řešení se diváka dotkne ve chvíli, kdy se opona Těšínského divadla zvedá, a my vidíme pohřební ústav ve dvacátých letech minulého století. Jeviště je zastavěno rakvemi a starými skříněmi, nad kterými dominuje kříž. A můžeme předpokládat, že dnešní večer se na scéně Těšínského divadla bude dít něco zajímavého. A opravdu. Během prvních scén se tato atypická scénografie stává hercům partnerem a je jasné, že režisér Ivan Krejčí a scénograf Milan David, s nímž Krejčí často spolupracuje, stvořili na jevišti svět dokonale podkreslující absurdní charakter Stodolovy komedie.
Baltazar, ať chce či ne, musí se vzdát spokojeného rodinného života prodavače rakví a přidat se do „krysích“ politických závodů. Proč? Protože mu to přikázala manželka.
V první části představení vstupují herci na scénu pouze tak, že vycházejí ze skříně nebo vstávají z rakví, které dosahují až k horizontu jeviště. Majitelé pohřebního ústavu  jsou v tom atypickém „houští“ doma, zato hosté projevují jisté známky dezorientace, což je základem pro další komediální situace. Kromě toho nikdo z hrdinů není překvapen faktem, že do domu Baltazara Slivky se vchází ze skříně a že se schůze partaje koná v pohřebním ústavu a hlasy při „diskrétním“ hlasování jsou vhazovány do urny, z níž (ó hrůza hrůz!) vysypává hlavní hrdina něčí popel. Tyto extrémní absurdní situace (vymyšlené samotným autorem, jsou doplňovány skvělými scénickými nápady současných tvůrců) obecenstvo velmi baví. Počáteční divákova dezorientace je nahrazena upřímnou zábavou.
O kvalitě představení rozhoduje také herecký soubor. Miloslav Čížek jako neohrabaný Baltazar Slivka a Lenka Waclawiecová v roli temperamentní paní Slivkové jsou excelentní. Polský divák postřehne mezi rozhádaným mužem a ženou, která o všem za manžela rozhoduje, paralelu s Morálkou paní Dulské od Gabriely Zapolské. Možná, že před napsáním „Čaje..“ Ivan Stodola toto o víc jak dvacet let starší drama četl nebo viděl v polském divadle. Je totiž známo, že autora pocházejícího ze slovenských Tater současné umění zajímalo. Na pozadí skvělých výkonů ústřední dvojice Čížka a Waclawiecové je Elena Markéty Słowikové méně výrazná, ale je vidět, že herečka hraje s velkým nasazením. Komičtí v rolích politických fanatiků jsou Ondřej Frydrych jako posel Fialka, Zdeněk Klusák v roli senátora Potkana a Miroslav Liška hrající Pyskuliaka, redaktora místního časopisu. Jejich společný vstup na scénu přes náhle se otevírající skříň patří k nezapomenutelným inscenačním perlám.
Druhé dějství, opona se zvedá. Bohužel, tato část již tak zajímavá není. Shodně se scénickými poznámkami Ivana Stodoly jsou kostýmy (Marta Roszkopfová) elegantní a třpytivé a akce se odehrává u čaje v senátorově vile. Ale chybí zde scénografická invence a zajímavé inscenační nápady, kterými oplývala první část představení. V porovnání s dějstvím prvním je vtom druhém Krejčího režie mnohem víc statická. Chybí větší dynamika (obzvláště při zajímavých příchodech a odchodech herců ze scény), dominují hromadné scény, výprava ani osvětlení se nemění. Je třeba ale podotknout, že představení neztrácí svůj komediální lesk. Právě ve druhé části se hercům daří vytvořit takový komediální „blázinec“, že se obecenstvo hlasitě směje. Speciální uznání si v tomto kontextu zaslouží mladší herecké pokolení: charismatická Petra Sklářová v roli ženy senátora Potkana, Ondřej Frydrych jako poslanec Fialka a také Petr Pěnkava ztvárňující profesora Hronce, nápadníka dcery manželů Slivkových. I když je „Čaj u pana senátora“ inscenací nevyrovnanou a nedá se říci, že by všechny scény ohromovaly stejně, určitě stojí za to se na představení vypravit, a to kvůli některým zajímavým inscenačním nápadům, skvělému herectví, komediální fabuli a satirickému ostří, které čas neotupil a které míří na politiky. 
„Čaj u pana senátora”, Ivan Stodola, režie: Ivan Krejčí, Česká scéna Těšínského divadla, premiéra: 4. března 2017.
23 / 03 / 2017
Małgorzata Bryl
Sprawdź w dziale "Z afisza", kiedy będzie grane to przedstawienie.

Czytaj też:

Zde si můžete promluvit s češtině a polštině