V kulisách divadelní práce – inspicientka

Co vlastně dělá divadelní inspicient? V naší další reportáži z divadelního zákulisí vstupujeme do království Anny Kaczmarské, inspicientky Polské scény. Byť ji diváci nevidí, její místo je co neblíže jevišti a hercům. A bez její podpory a bez jejího dohledu by se představení snad ani nekonalo. 

Máme li pár slovy říct, kdo je inspicientka, pak je to koordinátorka zákulisní práce v době zkoušek a představení. Je schována za kulisami a to doslova, protože její místo je přímo u jeviště. Inspicientka Polské scény Anna Kaczmarská je spjata s každou inscenací od první zkoušky. – Přicházím již na první čtenou zkoušku a dostávám od režiséra text hry – doplňuje Anna. – Intenzivní část mé práce přichází s aranžovacími zkouškami, kdy se herci zvedají od stolu, vstupují do prostoru a začínají se aranžovat jednotlivé scény. Píši si poznámky do textu hry, které se týkají vstupů a odchodů herců na jeviště a z jeviště, a také si poznamenávám, co v dané scéně herec dělá a jaké má rekvizity. A když pak v dalších fázích zkoušek přichází zvukař, osvětlovač, rekvizitář a garderobiérka, mým úkolem je vyjasnit jim co a jak má být. A velmi důležitým okamžikem ve zkušebním procesu je zkouška týden před premiérou, které se říká technická – dodává Anna Kaczmarská. 
1. Anna Kaczmarská na zkoušce „Klubu kawalerów”, 2. Z leva: ředitel Těšínského divadla Karol Suzska a Anna Kaczmarská na zkoušce inscenace „Rajska jabłonka”.
Může jít v den premiéry inspicientka na „zasloužený odpočinek“? –  Kdepak, ani náhodou, teprve teď přicházejí další inspicientské výzvy. Vstupuji do divadla hodinu před premiérou. Nejprve kontroluji scénu, zda je vše postaveno a připraveno jak má být. Pak kontrola rekvizity a především to, zda jsou nachystány na těch správných místech. Následně zjišťuji, zda přišli herci. Čtyřicet pět minut před premiérou musejí být všichni v divadle. Když někdo chybí, telefonuji mu. Za ta léta se už přihodilo, že herce zapomněl přijít na představení… – vzpomíná inspicientka.
Když jsou diváci v hledišti usazení a zvedá se opona, inspicient zodpovídá za to, aby představení bylo bezproblémové až do konce. – Čas od času je nastudována inscenace s malým hereckým obsazením a to třeba jen otevřu a zavřu oponu. Ale mnohem častější jsou složitější inscenace, kdy musím dbát třeba i na jejich tempo. Například v dynamickém „Lakomci“ v podání Polské scény je točna a já po celou dobu představení stojím a hlídám, zda herci vstupují na „točící se kolo“ v pravou chvíli. Kontroluji také přestavby scény a dávám technikům znamení, kdy se uskuteční. Nikdo z jevištních techniků „se nepohne“, dokud nedostane signál. Domlouváme se různě, někdy gestem, někdy jen mrknutím. Na příklad jedno mrknutí „připrav se“, dvě mrknutí: „akce“. A pánové přesně vědí, co mají dělat – říká Anna Kaczmarská.

Inspicientka nemůže chybovat

Anna Kaczmarská je inspicientkou Polské scény již dvacet let. – Do Těšínského divadla jsem nastoupila jako dvacetiletá dívenka. Hledala jsem práci a uviděla jsem inzerát, že divadlo hledá nápovědku. Řekla jsem si, že to zkusím, ale přesvědčená jsem o tom nebyla. Do té doby jsem chodila do divadla pouze se školou. A jako absolventka střední ekonomické školy jsem s divadlem svou budoucnost nespojovala. Ale osud tomu chtěl jinak… – vypráví Kaczmarská s úsměvem. – První půlrok pro přijetí do Těšínského divadla jsem pracovala jako nápovědka a jen z povzdálí jsme pozorovala práci inspicientky Polské scény paní Elżbiety Kordulové. Paní Ela se pak stala inspicientkou České scény a tehdejší umělecký šéf Polské scény mi nabídl místo inspicientky na Polské scéně – dodává Anna.
Jaké jsou nejdůležitější vlastnosti inspicientky? Schopnost rozdělit svou pozornost, dále pak trpělivost a ještě jednou velká trpělivost a také tolerance.
Jak Anna poznamenává, postupem času ji tato práce doslova pohltila. Musí mít člověk rád divadlo, abych v něm mohl pracovat? – Myslím si, že ano, protože je to zvláštní místo, stejně tak jako herci, to jsou atypičtí lidé. Občas jsou jako děti, jsou velmi citliví a bývají i sobečtí. Odehrají si svůj výstup, odejdou do portálu a začnou se hlasitě bavit bez ohledu na to, že na jevišti hrají jejich kolegové. Často se mi stává, že je musím upozorňovat, aby se chovali tiše. Inspicientka ale musí najít stejný jazyk s umělci, měla by rozumět jejich potřebám a musí být absolutně odolná vůči stresu a nesmí se rozčilovat. Ve své profesi odpovídám na řadu otázek a každý očekává rychlou a precizní odpověď. Inspicientka nemůže chybovat...Ale přece jsem taky jenom člověk, mám svou trpělivost, své emoce i právo na omyl. Občas to tedy bývá těžké… – říká Anna Kaczmarská.
Jaké jsou nejdůležitější vlastnosti inspicientky? Schopnost rozdělit svou pozornost, dále pak trpělivost a ještě jednou velká trpělivost a také tolerance.

Problém a co dál? 

I když se inspicientka, herecký soubor a všichni ostatní maximálně snaží, i v divadle se může objevit problém nebo nehoda. Někdy mají takové situace humorný průběh, jindy u nich tuhne krev v žilách. – Nejdůležitější je ale zachovat chladnou hlavu a racionální úsudek. Stalo se, že herečka nepřišla na představení. Bylo to v neděli večer. Odjela a zapomněla, že hraje. Když už byla jen půlhodinka do začátku představení, konečně se mi podařilo se jí dovolat. A ona mi s ozbrojující upřímností oznámila, že na to zapomněla, protože si to neoznačila barevným zvýrazňovačem v kalendáři. Představení muselo být odvoláno – vzpomíná Anna Kaczmarská.
Na derniéře se může ledacos přihodit, protože herci vzájemně žertují.
Jindy se zase přihodilo, že vypadl proud. – Museli jsme představení přerušit, ale naštěstí po deseti minutách byla dodávka elektřiny obnovena. Ovšem stávají se i méně veselé situace. Jednou, hráli jsme v Havířově, omdlela herečka přímo na jevišti. Představení bylo přerušeno a byla vyhlášena přestávka. Přijela pohotovost, herečka dostala injekci a naštěstí jsme dohráli – vypráví inspicientka. 
Někdy odmítají poslušnost kulisy a rekvizity. –  Při premiéře „Červené karkulky“ se zlomila postel a navíc ve výstupu, kdy se na ni pokouší vydrápat vlk s přecpaným břichem. Nejdříve jsme uslyšeli velké „řach“, a pak se postel nalomila. Herec se sice nepropadl až na podlahu, ale musel po celý výstup vydržet ležet v nalomené posteli a ve velmi krkolomné a nevýhodné poloze. Divák nic nepoznal, ale my v zákulisí jsme pukali smíchy. Na jednu stranu to bylo legrační, ale na stranu druhou stresující jak to zvládneme – vzpomíná Anna.  
Ale žerty a legrace „se drží“ i samotných herců, kteří si čas od času dovolí doslova „psí kousky“. –Nejčastěji se žertuje během derniéry, tedy představení, které je hráno naposledy před stažením z repertoáru. „Psích kousků“ si všímáme pouze my v zákulisí, diváci je většinou ani nepostřehnou. Dnes je takových žertíků už méně, ale dřív zde byla skupina mladých herců Polské scény, kteří takové legrácky doslova milovali. Například si vzájemně měnili rekvizity nebo je kolegovi schovávali a vrcholem bylo, když vstupovali na scénu a měli jiný make-up či pozměněný kostým. A v tom okamžiku byl kolega na jevišti vystaven těžké zkoušce – vyprsknou smíchy nebo vydržet a zachovat chladnou hlavu až do konce výstupu. Je to už divadelní tradice, že při derniéře se může ledacos přihodit. Ovšem ne každý si něco takového dovolí, protože jsou herci, kteří by se mohli urazit. Ale to už je jiná pohádka… – s úsměvem končí naše povídání inspicientka Anna Kaczmarská.
29 / 11 / 2017
Małgorzata Bryl-Sikorska
Překlad: Alice Olmová-Jarnotová

Czytaj też:

Komentáře: