Divadlo je stále na cestě za divákem

Rozhovor s ředitelem Těšínského divadla Karolem Suszkou. 

Divadlo putující za svými diváky a svážející je k divadelnímu sálu autobusy, divadlo prodávající vstupenky na představení především prostřednictvím předplatného, divadlo s věrnými diváky, kteří nevynechají ani jednu jedinou premiéru. Popovídejme si o jedinečnosti Těšínského divadla – všechny jeho tři scény Česká, Polská a loutkové divadlo Bajka - jsou příspěvkovou organizací Moravskoslezského kraje.

Začnu od předplatitelů. Tento nápad se zrodil z ekonomické nutnosti. Český Těšín ztratil statut okresního město a objevila se výzva a potřeba udržet dvě scény: Polskou a Českou. A tak se „daly hlavy dohromady“ a začaly přemýšlet, co udělat, aby byla zajištěna ekonomická kontinuita divadla. V Čechách byl a je kladen velký důraz na ekonomiku, a jestliže vedení divadla překročí z jakýchkoli důvodů rozpočet, okamžitě je vyměněno. A když nepomohou personální změny a divadlo je nadále ekonomicky nerentabilní, tak je prostě zavřeno. Taková situace nastala v letech 1956 – 1957, kdy došlo v Čechách k uzavření několika divadel. Tehdy také umělečtí šéfovou obou scén dospěli k závěru, že abonentní skupiny jsou zárukou jisté ekonomické stability. 

A jaká byla reakce diváků na akci předplatné? 

Nedůvěřivá. Ale tehdejší umělecký šéf Polské scény a zároveň její zakladatel, jezdil (často na kole), od vesnice k vesnici, od domu k domu a přesvědčoval potenciální diváky, aby si předplatné zakoupili. Měl velký úspěch. Ovšem pan Władysław Niedoba byl neuvěřitelně charismatický člověk a proto mu v podstatě nikdo neřekl ne. 

Ovšem z jeho velmi emocionální zpráv, které se objevovaly např. na stránkách regionálních novin Głos Ludu, je zjevné, že zájem o předplatné nebyl vždy takový, s jakým počítalo vedení divadla. 

A jsme u toho! Nejednou jsem slyšel rozhořčené věty: „Kdysi, to byl o divadlo zájem ... Kdysi, to bylo skvělé publiku ... Kdysi to bylo…ach kdysi to bývalo ...“ Tvrzení, že kdysi se obecenstvo tlačilo do divadla dveřmi i oknem, je poněkud nadsazené. Potencionální předplatitele jsem také osobně navštěvoval. A stalo se nám, že jsme v jedné vesnici prodali tři sta kusů předplatného a za rok nám zůstalo jen padesát věrných diváků. A v této situaci se zrodila otázka: jak je to s tou Polskou scénou? Na jedné straně ji my diváci moc chceme, ale na straně druhé za rok už na její představení nechodíme. To je něco, co mi stále nedá pokoj a nad čím neustále přemýšlím. Nebyla náhodou Polská scéna jen nechtěným dítětem té společnosti? Opravdu jsme ji tolik chtěli? A možná se zrodila jen díky iniciativě několika nadšenců – herců a vedení - a oni válčili o její přežití. A možná tu byly jiné důvody, o kterých jsem tehdy neměl ani ponětí. Možná tkví fenomén Polské scény od počátku v ní samé – v neuvěřitelném nadšení herců a ve vysoké umělecké úrovni tohoto malého souboru. Jeho umělecká síla dokázala a stále dokáže překonat všechny drobné umělecké neúspěchy či „překážky osudu“. To jsou dilemata. Vzpomínám si, že když jsme odjížděli na představení, s kolegy jsme si na půl žertem na půl vážně říkali: „Jen abychom dneska nešnajdrovali“. Šnajdrovat čili nehrát, protože je v sále jen malá hrstka diváků. Díky za to, že takové dilema v současné době nemáme. 
Čtená zkouška první inscenace Polské scény „Včera a předevčírem“, Český Těšín, 1951.

Dnes je to tedy tak, že se opona zvedá a herci vidí vyprodané hlediště. 

Ohromně mě to těší, protože pro herce není nic horšího než prázdné hlediště. Kolegové z polských divadel se pozastavují nad tím, jak to děláme, že i na reprízách máme plný sál. A abonentní systém? Ten zůstal zachován jako výraz úcty k tradici i jako ekonomická jistota. 
Nejednou jsem slyšel rozhořčené věty: „Kdysi, to byl o divadlo zájem... Kdysi, to bylo skvělé publiku... Kdysi to bylo… ach kdysi to bývalo...“. Tvrzení, že kdysi se obecenstvo tlačilo do divadla dveřmi i oknem, je poněkud nadsazené.

Kdo je v abonentním systému zprostředkovatelem mezi divadlem a divákem? 

Dříve to byly aktivisté z místních organizací PZKO (Polský kulturně osvětový svaz – největší polská organizace v České republice, která v roce 2017 slaví 70 let své působnosti – pozn. M. Bryl). V každé místní organizaci ve zdejším regionu byla osoba zodpovědná za kontakty s Polskou scénou. Osoba, která dbala na její propagaci a oznamovala termíny premiér. S léty se to změnilo a nyní máme velmi dobře vypracovaný a fungující abonentní a propagační systém přímo v divadle. Naše předplatitele pravidelně písemně informujeme o termínu premiéry či představení a případným novým zájemcům rozesíláme pozvánky do našeho divadla. Již několik let máme více méně stejný počet předplatitelů, ba dokonce jsme zaregistrovali i mírný vzestup. Velmi mě to těší, obzvláště když vím, že Poláků je v Zaolší stále méně.

Ozývají se ale hlasy že v hledišti převažují senioři a že je třeba omladit publikum Těšínského divadla. 

Ale mládež na naše představení chodí. Pravidelně přichází do Těšínského divadla se školou, takže je málo pravděpodobné, že půjdou na totéž představení i se svými rodiči. Dětem do páté třídy nabízíme inscenace Loutkové scény „Bajka“, které hrajeme ve dvou jazykových verzích. A ti starší navštěvují představení České nebo Polské scény. Nechci tvrdit, že v mladých lidech budujeme návyk chodit do divadla, protože to je tvrzení pompézní a trochu namyšlené, ale zdá se mi, že něco pravdy na tom bude. Mládež z tohoto regionu často odjíždí po maturitě na gymnáziu (totéž co polské liceum – poznámka M. Bryl) studovat jinam. Potom se vracejí nebo ne. Ale ti, kteří se vrátí, tady zakládají rodiny a zabydlují se. A přece víme, jak to v životě chodí – hodně práce, často až do večera, péče o děti o dům, na divadlo už čas nezbude. Ale když děti povyrostou a dům je postavený, vracejí se k nám a říkají: „Proboha, já jsem do tohohle divadla chodíval před 25 nebo 35 lety.“ A tak se uzavírá kruh našeho divadelního cyklu. 
Soubor se svým uměleckým šéfem Władysławem Niedobou (první zleva) po představení „Vzpoura v Ligocie“, v roce 1960.

Těšínské divadlo přijíždí se svými inscenacemi za diváky do malých sousedních vísek. To je další specifikum této divadelní scény. Balíte do nákladního auta a autobusu vše, co potřebujete včetně kostýmů a scény a vyrážíte za svými diváky.

Od počátku své existence byla filozofií divadla cesta, cesta divadla za divákem nikoli cesta diváka do divadla. Jsou tím myšlena zájezdová představení putující za svými diváky od založení divadla až do dnes. A takováto divadelní setkání jsou nezapomenutelné jak pro diváka, tak pro nás. Představte si, že v Mostech u Jablunkova (to je vesnice na hranici se Slovenskem) žila babička, která přicházela na každé naše představení. Dvě hodiny šla z hor do divadelního sálu. Šla bez ohledu na počasí, ať byl mráz nebo sníh, déšť či slunce. Kaziu Czapla, v této chvíli jeden z prvních herců Teatru Polskiego v Bielsku – Bialé, vzpomíná, že po představení „Léčitel“(„Znachor“) mu právě tahle babička s požehnání vtiskla do rukou tašku s jablky. Dodnes, když o tom hovoří, má slzy v očích. Když babička zemřela, celý soubor Polské scény se účastnil jejího pohřbu. Kdysi jsme hráli naše představení skoro v každé zapadlé vesničce, všude tam, kde byl Dům PZKO a v něm i sebemenší scéna. 

Několika zájezdových představení se svého času účastnila i Irena T. Sławińska, významná polská literární teoretička. V jedné z recenzí na stránkách Trybuny Śląskiej napsala, že hercům Těšínského divadla stačí dřevěný sud, na který mohou vyskočit a začít hrát. 

Ano, je to doslova tak. Na těch přestaveních panovala neopakovatelná atmosféra. Jednou se hrály „Panenské sliby“ Aleksandra Fredry a svítilo se karbidovou lampou, která z ničeho nic zhasla…

… ano, znám tu anekdotu velmi dobře, patří k mým oblíbeným.

Takže lampa najednou zhasla a správce budovy jako by nic vstoupil na jeviště, „posunul“ herečky, postavil si tam židličku, a když se mu podařilo lampu zase rozsvítit, poklepal herečky po zádech se slovy: „No tak, hrejte dál“. 
Zájezdové představení „Rozhovory u kácení lesa“, plenérové představení, Košařiska, v roce 2007. 

A dnes? Jak je to v současnosti s výjezdy do okolních měst a vesnic? 

Naše „milovaná“ vláda nakonec rozhodla, že se nehodí, aby herci vystupovali v takových podmínkách. A proto vystavěli velké kulturní domy – hlediště pro 700 diváků, mramor, žula, zlato, křišťál. A „babička“ přicházející do toho „svého“ divadelního sálu se najednou ocitla v něčem jí úplně cizím. Takové mega stavby vyrostly například v Orlové, Třinci, Karviné nebo Havířově. A za představeními v Návsí, Hrádku, Jablunkově nebo v Mostech u Jablunkova jsme museli udělat tečku. Do malého divadelního sálu se vešlo 50 nebo 80 diváků a bylo plno. A představte si 60 diváků v hledišti, které je určeno pro několik stovek diváků. Myslím si, že to nebylo správné, protože divadlo putující za svým divákem tímto ztratilo své poslání. 
Ale přichází nová generace, které žula a mramor „nepřekáží“. Momentálně hrajeme naše zájezdová představení v Třinci, Karviné, Havířově, Orlové, občas také ve Vendryni. A zájezdová představení hrají všechny tři scény Těšínského divadla. Česká scéna má větší pole působnosti a to proto, že vyjíždí i mimo hranice regionu. A je třeba podotknout, že divadelní autobusy jezdí oběma směry. Často si totiž půjčujeme autobusy, které pak přivážejí diváky do našeho divadla, co je, troufám si tvrdit, další raritou. 
Představte si, že v Mostech u Jablunkova (to je vesnice na hranici se Slovenskem) žila babička, která přicházela na každé naše představení. Dvě hodiny šla z hor do divadelního sálu. Šla bez ohledu na počasí, ať byl mráz nebo sníh, déšť či slunce.

Rovněž ale udržujete kontakty s jinými divadelními scénami. 

Kdysi byl našim nejdůležitějším partnerem Teatr Ludowy z Varšavy, jehož ředitelem byl Andrzej Ziębiński, který se do Těšínského divadla „zamiloval“ a dělal vše proto, aby propagoval jeho činnost a obzvláště pak Polskou scénu. Díky němu jsme jezdili po celém Polsku a naše představení se hrála na prestižních divadelních festivalech např. ve městech Opole, Toruň, Vratislav. A v té době také Andrzej Ziębiński přijížděl do Českého Těšína jako režisér a rozšířil tak okruh uznávaných režisérů spolupracujících s našim divadlem. Byli mezi nimi např. Marek Okopiński, Jerzy Kaliszewski nebo Bogdan Cybulski. Pro tyto režiséry nebyla spolupráce s Těšínským divadlem jen ztrátou času nebo šancí na výdělek, ale přistupovali k ní profesionálně jako k vysoce umělecké divadelní tvorbě. Momentálně mi chybí zájem, jaký o nás, díky A. Ziębińskému, byl. Těšínské divadlo by se mělo účastnit významných divadelních festivalů a to proto, aby mohlo konfrontovat svou uměleckou úroveň s jinými divadly. Samozřejmě, polské divadlo „jde“ v jiných kolejích než to naše, ale je tomu tak z mnoha důvodů. Významný polský teatrolog Emil Orzechowski říká, že Polská scéna si zaslouží název národní divadlo, a to proto, že ví, pro koho hraje, ví, co si může dovolit a proč tady je. To jsou tři podmínky, na které nezapomínáme, a díky nim může stále umělecky tvořit jediná na světě profesionální Polská scéna působící mimo území Polska. 
22 / 03 / 2017
Małgorzata Bryl-Sikorska
Překlad: Alice Olmová-Jarnotová

Czytaj też:

Komentáře: