Mefisto je obrazem zoufalství a zodpovědnosti

Recenze inscenace "Mefisto".

Jak významný podíl má umění v proudu lidských dějin, ozřejmují už nástěnné malby v jeskyních pravěkého člověka. Samotná literatura pak ale dokáže mnohem víc – nejmocnější zbraní totiž je a vždy bude slovo. Nakolik je toto tvrzení pravdivé, nám předvedli herci ve zdramatizovaném románu Karla Manna Mefisto. 
Potlesk obvykle značí konec představení. Zde je to ovšem jinak – do děje nás uvádí bouřlivé ovace diváků hamburského divadla, kteří právě zhlédli hru s berlínskou hvězdou Carolou Martinovou. Její chvíli slávy však naruší Hendrik Höfgen, domácí herec a hlavní hrdina příběhu, s oznámením, že Hitler a jeho přívrženci byli zadrženi. Děj se pak přesouvá do zákulisí, kde přichází první Hendrikova proměna.
 Odkládá masku úsměvu a přichází hořkost. Pobuřuje ho přílišné nadšení všech okolo, nerozumí jejich slepému obdivu vůči Martinové a vytýká herečce chyby, kterých se dopustila. Přestože Carola snáší jeho výtky s klidem, urážka ze strany herce a národního socialisty Hanse Miklase, jenž poukazuje na Carolin židovský původ, se jí velmi dotkne a odchází pryč. 
Následující scény odhalují divákovi jednotlivé charaktery a touhy postav, které se od sebe nesmírně liší. Samotný Hendrik je znechucen vším, co se týká Hitlera a nacistů, a jejich myšlenkám se vysmívá. Účinkuje v začínajícím kabaretním komunistickém divadle svého přítele Otty Ulricha a až zoufale touží po jevišti berlínského divadla. Věří, že mu k tomu dopomůže role Goetheho Mefista. Přípravu této hry však ředitel Magnus Gottchalk stále odkládá.
Život plyne dál, poznáváme Hendrikovu milenku, kterou oslovuje princezno Tebab, a do děje vchází jeho budoucí manželka. Díky kontaktům, jež sňatkem získal, se konečně dostane do svého milovaného Berlína, kde – znovu díky známostem – dostává vysněnou roli ďábelského Mefista. Zdálo by se tak, že má všechno. Jenže na pozadí divadelního života se v Německu rapidně mění poměry, když Hitlerova strana zvítězí ve volbách.
Hendrika to zpočátku nechává naprosto chladným, dál si z nacistů dělá legraci nebo je prostě ignoruje. Souhra následujících událostí vrcholících informací o zatčení Otty Ulricha však způsobí, že si začne svou chybu uvědomovat. Situace ho navíc začne měnit a on prochází přerodem ze sobeckého bezcharakterního egoisty na vyděšenou a ušlápnutou loutku režimu. Jakýkoli jeho další úspěch, ať už se týká ředitelství v pruském národním divadle, či významného postavení ve společnosti, to vše se odvíjí od jeho přátelství s nacisty. Slepá touha po pozornosti z něj udělala to, čemu se nejvíce vysmíval. Pro klid duše se zbaví milenky, bez emocí nechá odejít svou manželku, zradí ty, kteří se chtějí postavit rostoucímu šílenství, a nechá chobotnici nacismu rozlézat se do všech koutů země. 
A pak je pozván na oslavu narozenin samotného führera. On, herec původem z maloměsta, obyčejný komediant. Proč by měly být jeho kroky sledovány, proč by měl skákat, jak režim píská? Proč by se měl strachovat, že vybočí z řady? Vždyť je jen herec. Obyčejný herec.
Dramatizaci tohoto románu mají na svědomí Ladislav Stýblo a Petr Kracik. Hlavním motivem inscenace není nacismus, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale zodpovědnost herce vůči společnosti, kterou může ovlivnit v jakékoli době. Jiné gesto, jiný tón a barva hlasu mohou změnit nejen výraz hry, ale i její dopad. 
Vždy mi přišlo ironické, když se v televizi dívali na televizi, pak však přišla tato hra, jež zobrazuje divadlo v divadle. Mohlo by se to zdát jednoduché, nicméně vzhledem k omezení prostoru na jedno jeviště nabírá tento úkol na složitosti. V Mefistově případě byla práce s prostorem velmi dobře zvládnutá, lehké využití promítače, práce se zvukem a perspektivní zvětšení vzbudily dojem mohutnosti. Zaprvé tak byl dosažen rozdíl mezi malým divadlem města Hamburk a ohromným jevištěm pruského národního divadla. Zadruhé se mysl diváka ocitla nejen v jiném světě a čase, ale především na jiném místě, přestože jsme se fyzicky nepohnuli z prostor Těšínského divadla. 
Samotná práce herců byla odvedena většinou velmi dobře. Představitel Mefista Petr Sutorý ve mně vyvolal na moment pocit, že je blázen. Měnil výrazy své postavy, jako by hrál sám sebe. Jak velký byl rozdíl mezi přednesem hrdého a nezlomeného Hendrika a zoufalého herce v područí nacistů! Jeho manželku hrála Petra Sklářová, která taktéž přesvědčivě ukázala zoufalství umělcovy ženy, nicméně jsem občas měla pocit, že hraje svou roli jednolitě. Ať už předváděla pobuřující hru svého bratra, byla žádána o ruku, suše odbytá manželem nebo utíkala před nacistickým řáděním, stále měla ten stejný způsob projevu i výraz. 
Další výtku mám k postavě Theophila Sardera, která byla herecky skvěle zvládnutá. Několik minut, jež Zdeněk Klusák na jevišti strávil, dokázal přesvědčivě a funkčně naplnit. Nicméně pak se tak nějak ztratil, a když byl o hodinu později letmo zmíněn, pochybuji, že si všichni uvědomili, o koho jde.
Mimo jiné bych ráda vyzdvihla použití nacistické vlajky a autentických nahrávek Hitlerových proslovů. Divadlo nemusí v člověku vyvolávat jen kladné pocity, a když Miklas začal za zvuku německé hymny mávat rudým praporem s hákovým křížem, prohnala se mnou – ve spojení s hrůzou nenacistických postav – vlna strachu. Co všechno si zažili lidé zmítaní tímto režimem, touto dobou? Jak mohl lidský rod vydat ze svého středu člověka, jakým byl Adolf Hitler a jeho přívrženci, obdivovatelé? Proč lidé uctívali smrt, zlobu, nenávist, vzdali se lidskosti?
Zodpovědnost umělce. To bylo, ještě jednou připomínám, hlavní téma celé hry. Přesto nezastínilo obraz hrůzy, jenž se začal rýsovat mnohem dřív, než přišla skutečná válka. Divák, který odcházel z divadla, se pak musel zamyslet nad tím, zda znovu neopakujeme chybu těch, kteří tehdy stagnovali a nechali vyrůst strom marnosti a zhouby, jakým nacismus nepochybně byl. 
Magdalena Bílková, psáno z reprízy 6. prosince 2019
19 / 02 / 2020
Małgorzata Bryl-Sikorska
Sprawdź w dziale "Z afisza", kiedy będzie grane to przedstawienie.

Czytaj też:

Komentáře: