Přes skříň na tamten svět

29. června uvedla Polská scéna Těšínského divadla poslední premiéru umělecké sezony 2018 / 2019. Tentokrát zavítala na těšínské jeviště literaturu krajana Gustawa Morcinka a to v režii Wiesława Hołdyse, rodáka z Cieszyna. „Siedem zegarków kopidoła Joachima Rybki” to je inscenace plná zajímavých a nezapomenutelných scén. 

„Siedem zegarków kopidoła Joachima Rybki“ – název posledního románu vydaného za života Gustawa Morcinka. Seznamujeme se v něm s hrobníkem, jenž byl v minulosti horníkem, světoběžníkem i číšníkem. Historie jeho života je fascinující a skýtá nejen podivné příhody, ale i kruté a hrůzostrašné události. Joachim Rybka je malým lidským článkem ve velkých vojenských sporech dvacátého století, podobně jako Strýc či Francek v díle Andrzeje Niedoby ”Rajska jabłonka“ (uvedeno před pár lety na Polské scéně Těšínského divadla).
V „Siedmiu zegarkach” je hlavní část vyprávění v první osobně čísla jednotného, proto důvěrná slova hrdiny připomínají jeho intimní zpověď a bilancování na konci života. A přesně taková je i režijní koncepce Wiesława Hołdyse. Hlavní role starého Rybky a mladého Rybky ztvárňují Karol Suszka a Marcin Kaleta. Hołdys musel při divadelní realizaci původní text značně zkrátit. Proto je například vyškrtnuta celá část vážící se k sedmým hodinkám. Je třeba ale zdůraznit, že Hołdysova dramatizace je předloze velmi věrná. 
Nejnovější představení Polské scény stojí na slově a vše ostatní jsou jen doplňky. Hlavním vypravěčem je starý Rybka, v něhož se vtělil Karol Suszka, jenž zvládl dlouhé textové party impozantně a bravurně. Herec interpretuje text atypicky, jeho vyprávění je přerývané, tu slova klopýtají, tu pláče. Divák ho poslouchá jako starého dobrého přítele, který nám v hospodě objednal další pivo a prosí, abychom ho vyslechli. Vyprávění hlavního hrdiny přerušují retrospektivní scény – všimla jsem si, že obzvláště ve druhé polovině inscenace je i v těchto scénách opět slovo dominujícím prvkem a základním stavebním kamenem. 
„Siedem zegarków kopidoła Joachima Rybki” na Polské scéně Těšínského divadla.
To, že se režisér při realizaci inscenace opírá především o slovo, nepovažuji za nejšťastnější nápad. Myslím si, že by bylo lepší, kdyby některé okamžiky (které Morcinek skvěle popsal) zobrazil a zvýraznil i nonverbálně, s užitím scénografie, bylo by fajn, kdyby využil divadelní konvenci či zkratku. V této inscenaci se toho děje mnoho, ale jen v jazykové rovině. Proto jsou některé scény dlouhé, rozvleklé a bez dynamiky. A tentýž pocit měli i herci, a to především Karol Suszka, který chvílemi zapomínal text a pletl se. Naštěstí si to díky výše popsanému způsobu herecké interpretace role mohl dovolit. 
V případě této inscenace se nemohu nezmínit o jejích formálních řešeních. Mám moc ráda všechny scény „Siedmiu zegarków”, v nichž se různými způsoby otevírají tři skříně - hlavní a v podstatě jediný scénografický prvek. Při sledování představení se mi vybavily obrazy se skříněmi v divadle Tadeusze Kantora. Stará skříň a kufr se objevují v inscenaci „Na malém dvorku“, dle dramatu S. I. Witkiewicze. Uprostřed byla loutka a křičící herci se tlačili kolem. Skříň se objevila i v inscenaci „Der Schrank” („Skříň”), i zde hráli herci namačkání ve skříni a střetávali se pouze pomocí pytlů s pískem. Kantor nazval skříň „centrem imaginace“.  
Karol Suszka zvládl dlouhé textové party impozantně a bravurně. Herec interpretuje text atypicky, jeho vyprávění je přerývané, tu slova klopýtají, tu pláče. Divák ho poslouchá jako starého dobrého přítele, který nám v hospodě objednal další pivo a prosí, abychom ho vyslechli.
Brava pro Wiesława Hołdyse za to, že přinesl na Polskou scénu to, co s úspěchem už mnoho let dělá ve svém nezávislém autorském divadle Mumerus. Jak píše Anna Lenczewska ve své magisterské práci věnované divadlu Mumerus: „I ten nejpodlejší, nejbanálnější a nejobyčejnější předmět může být vším. To je společná vlastnost každé inscenace uváděné v tomto divadle. Všechno je možné, všechno je kreativní. V divadle Mumerus jsou zvuk, světlo scénografie kostým i herec rovnocenné elementy a jejich cílem je jediné – otevřít bránu do světa fantazie, na kterou v každodenním životě zapomínáme.“ A dále píše: „Hudba, častokrát živá, tvoří neopakovatelnou součást inscenace, která otevírá bránu naši fantazie a představivosti.“
A když už je řeč o zvuku, musím ještě navázat na hudební složku „Siedmiu zegarków”. Wiesław Hołdys je dlouholetým sběratelem lidových písní a rozhodl se použít několik tradičních písní Těšínského Slezska. Potlesk pro Iwonu Bajger, hra na housle, a Tomasze Palu, hra na akordeon, a pro Małgorzatu Pikus za vokální výkon. Písně, které „hladce plynuly“ ruku v ruce s jevištní akcí, plnily i funkci vypravěče, a to nejednou ve formě dominujícího komentáře. 
„Siedem zegarków kopidoła Joachima Rybki” na Polské scéně Těšínského divadla.
Moc, opravdu moc bych chtěla napsat, že „Siedem zegarków kopidoła Joachima Rybki” na Polské scéně je bez diskuse umělecký úspěch. Ale bohužel, výše zmíněné argumenty o tom, že je to divadlo opírající se především o slovo, mi to neumožňují. V případě této inscenace vše nahrávalo tomu, že se zrodí představení přinejmenším tak vydařené jako před nedávnem uvedená „Lampka oliwna” (Polská scéna). Skvělý text, talentovaný a zkušený režisér a herci, kterým zdejší slezská literatura „prostě sedne“. Ale něco se zadrhlo. Ovšem navzdory tomu všemu je tato inscenace určitě velmi zajímavá, dobře zahraná a Morcinkům příběh je fascinující a vzrušující od začátku do konce.
„Siedem zegarków kopidoła Joachima Rybki”, Gustaw Morcinek, režie Wiesław Hołdys, premiéra: 29. června 2019, Polská scéna Těšínského divadla.
03 / 07 / 2019
Małgorzata Bryl-Sikorska
Překlad: Alice Olmová-Jarnotová
Sprawdź w dziale "Z afisza", kiedy będzie grane to przedstawienie.

Czytaj też:

Komentáře: