Vyrostl jsem na Morcinkově díle

- Zařekl jsem se, že jestli mám režírovat v Českém Těšíně, tak to musí být práce na textu, jenž je svázán s historií a životem zdejšího regionu - říká Wiesław Hołdys, režisér, který na Polské scéně Těšínského divadla připravuje inscenaci „Siedem zegarków kopidoła Joachima Rybki“, jejímž základem je román Gustawa Morcinka. Premiéra se bude konat v sobotu 29. června v 17, 30 hod. 

Začnu od Vaší dramatizace, která ctí Morcinkovu předlohu. Ale přece jen – rezignoval jste na sedmou kapitolu Joachima Rybky, která je svázána s požárem v dole a posledními hodinkami. Proč? 

K umění dramatizace patří také schopnost rozhodnout se a vybrat. Z mnoha příběhů Morcinkova románu, který se odehrává na desítkách míst v Evropě ve 20. století a v němž vystupuje několik stovek postav, jsem vybral tak dvacet procent obsahu. Co se týká vynechané poslední kapitoly popisující historii požáru v karvinském dole, tak ta následuje po velmi emočně vypjatém příběhu (uvidíte v naší inscenaci) a bylo by velmi obtížné nadále udržet divákovu pozornost. Jedinou šancí je už jen epilog. 

Vypadá to, že to není poprvé, kdy pracujete v divadle s texty Gustawa Morcinka. 

Je to jeden z mých oblíbených autorů, protože jsem na jeho textech vyrostl. Doposud jsem realizoval dvě inscenace inspirované jeho příběhy a legendami. Inscenaci „Krucytyrk, czyli przedziwne śląskie powiarki“ jsem poprvé realizoval na scéně opolského Divadla loutky a herce v roce 2006. O dva roky později jsem ji víc herecky a míň loutkově nastudoval v Novém divadle ve městě Zabrze.  
„Siedem zegarków kopidoła Joachima Rybki“, foto ze zkoušky.

Máte z práce na inscenaci satisfakci? 

Ano, samozřejmě. Režie je moje profese a také tvůrčí činnost, kterou mám prostě moc a moc rád. Navíc se v Těšínském divadle velmi dobře cítím, protože pocházím z Cieszyna, a tak jsem tady „mezi svými“. Ale než se začne zkoušet s herci, musí být hotova dramatizace, čili divadelní text. A to je práce v osamění. Tentokrát mi to zabralo víc času než následná příprava inscenace s herci. Na dramatizaci jsem pracoval více méně tři měsíce, což je docela dlouho. Navíc práce s textem nekončí u stolu, ale je to dlouhodobý proces trvající po celý čas zkoušení. Do výsledného divadelního textu hry jsem vložil i několik lidových písní, které budou plnit funkci „vypravěče“. 

Nemohu nevidět podobenství mezi Vaším textem a „Mostem nad Łucyną“ („Most přes Lučinu“) Wiesława Adama Bergera a Renaty Putzlacher (premiéra se na Polské scéně konala v roce 2002). Chtěla jsem se zeptat, zda jste čerpal z tohoto textu inspiraci, ale už vidím, že kroutíte hlavou.

Představení jsem neviděl a ani jsem nečetl text. Ale jestli se ptáte na motiv vzpomínek, tak ten je v literatuře velmi častý a v divadle je to řešeno tak, že jednu postavu hrají dva herci (například starší a mladší). Motiv vzpomínek je oblíbený také proto, že nabízí možnost dynamického divadla – jak bych to řekl – žít dvěma postavám v jedné. Tak tomu bude i v naší inscenaci, kde si titulního hrdinu zahrají dva herci různých generací: Karol Suszka a Marcin Kaleta. 
Režie je moje profese a také tvůrčí činnost, kterou mám prostě moc a moc rád. Navíc se v Těšínském divadle velmi dobře cítím, protože pocházím z Cieszyna, a tak jsem tady „mezi svými".

Vaše umělecká práce je spojena především s krakovským nezávislým divadlem Mumerus. Nyní pracujete v divadle státním, změnil tento fakt Vaše pracovní metody?  

Nemám žádné striktně dané pracovní metody. Přicházím mezi herce a snažím se najít s nimi společnou řeč. Šest týdnů práce na Polské scéně je málo nebo hodně? Záleží na úhlu pohledu – pro mě je to dost času v případě, že se správně využije. 

Proč jste si vlastně pro divadelní nastudování vybral poslední román Gustawa Morcinka? 

Když jsme s uměleckým šéfem Polské scény Bogdanem Kokotkem hovořili o možných titulech, byli jsme zajedno – jestli nám režírovat v Českém Těšíně, tak to musí být text, jenž je svázán se zdejším životem a historií. Při přípravě této inscenace jsem si vědom, že je adresována zdejším divákům, obyvatelům Těšínského Slezska. 
Román „Siedem zegarków kopidoła Joachima Rybki“ napsal Gustaw Morcinek na sklonku života a dle mého názoru je to jedno z jeho nejlepších děl. Nádherně zde vykresluje lokální kolorit Těšínského Slezska. Titulního hrdinu ukazuje na pozadí dramatických událostí první poloviny dvacátého století. Navíc se autor vyjadřuje živým a dynamickým jazykem, trefně používá nářečí, což jsou dobré základy k tomu, aby se jeho dílo stalo vděčnou inspirací pro divadlo. 
Myslím si, že Polská scéna v Českém Těšíně dokáže něco, co jiná polská divadla nedokáží. Konkrétně se to týká jazyka. Ukážu na příkladu inscenace „Lampka oliwna“. Herci zde nemluvili těšínským nářečím, ale specifickým dialektem, který so objevuje už ve Wadowicích, uslyšíme ho v Bielsku, Żywci, Wiśle, Hnojníku nebo v Cieszyně. Takovýto druh mluvy, intonace a předávání emocí, jaký vidíme u zdejších herců, tak toto se může vydařit pouze a výlučně na Polské scéně Těšínského divadla. Napadalo mě, že stojí za to ten potenciál využít, a proto jsem nabídl hercům hru, v níž onu lokální tradici nacházejí a v níž se budou cítit dobře. 
Wiesław Hołdys – divadelní režisér, teatrolog, zakladatel a šéf krakovského divadla Mumerus. Pochází z Cieszyna, kde ukončil lyceum A. Osuchowkého. Je absolventem teatrologie na Jagellońské univerzitě v Krakově (1984) a divadelní režie na Vysoké škole divadelní J. Solského v Krakově (1988). Realizoval víc než 60 inscenací, většinou autorské texty, které byly uváděny doma i v zahraničí (např. v Rakousku, Čechách, Dánsku, Francii, Německu, Portugalsku, Rusku, Ukrajině a Litvě). Obdržel řadu ocenění – např. od ministra kultury (za nastudování klasiky), cenu Malopolského vojvodství za práci v kultuře „Ars Quaerendi“ (v kategorii „Mistr“) a krakovskou Divadelní cenu S. Wyspiańského.  
18 / 06 / 2019
Małgorzata Bryl-Sikorska
Překlad: Alice Olmová-Jarnotová

Czytaj też:

Komentáře: