Bez divadla bych pociťovala prázdnotu

Herečka České scény Jolana Ferencová slaví v letošním roce dvacet let své umělecké práce v Těšínském divadle. Při této příležitosti jsem herečce položila několik otázek týkajících se nejen její tvůrčí práce, ale i života. 

Když jsem Vám nabídla rozhovor u příležitosti Vašich dvaceti let práce v Těšínském divadle, byla jste zaskočena. Copak ten čas tak rychle minul?

Ano, ale rychle jsem si to spočítala, a to kulaté výročí si uvědomuji. Přesto jste mě zaskočila, protože za ta léta jsem málokdy udělovala rozhovory (Smích). Jsem otřesena, jak rychle těch dvacet let minulo.

Účinkovala jste za tu dobu i na jiných divadelních scénách nebo ve filmu? 

Ne, nastoupila jsem do Těšínského divadla a chci tu zůstat i nadále. A co se týká filmu, tak jsem nikdy ambice objevit se na filmovém plátně neměla. Ano, dostala jsem párkrát nabídku, ale vždy jsem odmítla. Divadlo, to je můj život, a to i přesto, že jsem herectví nevystudovala. V divadle miluji kontakt herce s divákem, což ve filmu, bohužel, není.

Herectví jste nestudovala, jaká byla tedy Vaše cesta k divadlu?  

Odjakživa jsem toužila být herečkou. A když přišel čas, abych se o studia pokusila, událo se v mém životě něco, co ho převrátilo vzhůru nohama. Když jsem dělala přijímací zkoušky na JAMU [Janáčkova akademie múzických umění – poznámka red.] v Brně, ukázalo se, že jsem těhotná. Byla jsem tenkrát ještě velmi mladá, měla jsem sotva dvacet let a neuměla jsem si představit, že budu máma i herečka zároveň. Tak jsem si řekla: Nedá se nic dělat, budu prostě dobrá máma. 

A na herectví jste zcela rezignovala? 

Ano, na určitý čas. Pak se v mém životě udály další změny, protože jsem se rozvedla se svým prvním mužem a více méně v tomto čase jsem od tehdejší umělecké šéfové České scény Ivany Wojtylové obdržela nabídku, abych si v Těšínském divadle zahrála. Zajímavostí je, že to bylo zrovna v inscenaci „Gazdina roba“ (v současné době ji také máme na repertoáru). Neřekla jsem ne, a pak jsem stála na jevišti a byla jsem šťastná. Nepochybně z toho důvodu, že divadlo je mojí velkou vášní. Stala jsem se herečkou navzdory všem překážkám a navzdory tátovi, který mi v tom zabraňoval. Splnil se můj sen…
Lenka Waclawiecová a Jolana Ferencová v inscenaci „Deník ničemy“ na České scéně. Na snímku viz výše Jolana Ferencová v inscenaci „Kočka na rozpálené plechové střeše“, kterou uvádí Česká scéna.

Na divadelní internetové stránce se u Vašeho jména v rubrice zájmy píše: „Andělé v jakékoli formě.“ Jak tomu mám rozumět?

Mám skutečně ráda anděly. Hledám je i ve svém životě, protože si myslím, že jsou nositeli dobra a pozitivní energie. Myslím si, že každý člověk, který dostane šanci žít, má v sobě kus anděla. Všichni známí o mé fascinaci anděly vědí, a proto mám dům plný andělů… (Smích). 

Hrála jste někdy anděla? 

Ne, ale ráda bych si někdy zahrála postavu, která by byla vyslancem dobra. Těžko si takovou roli umím představit, ale kdybych si mohla zahrát hrdinu, jehož výpovědi se pozitivně a velmi intenzivně dotýkají diváků, byla bych šťastná a vděčná zároveň.

Za těch dvacet let jste odehrála celou plejádu rolí. Které z nich byly pro Vás nejdůležitější? 

Těžko říct, ale výzvou byla určitě role Sugar v inscenaci „Někdo to rád horké“ (premiéra v roce 2016), kterou jsem přebírala po kolegyni. Bylo to náročné, protože jsem na přípravu měla málo času, byla to složitá role, a navíc jsem se musela naučit dvanáct písniček v anglickém jazyce. Podotýkám, že anglicky neumím ani „ň“. Upřímně přiznávám, že jsem byla zděšena a u prvního výstupu jsem se třásla strachy „jako osika“, ale nakonec se to podařilo. Další rolí, jež se mi vryla do paměti, byla role Paní Henri v „Euridice“ (premiéra v roce 2011). Tato postava byla svým způsobem svázána s andělem, protože v inscenaci se setkávaly dva světy – ten reálný a nadpozemský. Zajímavostí je, že jsem v této inscenaci hrála v pánském kostýmu, ale nehrála jsem stoprocentního muže, protože v mém chování byly ženské stopy, specifická citlivost a delikátnost. Inscenaci si pamatuji také proto, že spolupráce s panem režisérem Františkem Laurinem byla velmi poučná. Oceňuji režiséry, kteří vědí, co chtějí, na zkoušky přicházejí připraveni, ale zároveň poslouchají herce, spolupracují s ním lidsky a srdečně a dávají prostor jeho iniciativám.
Odjakživa jsem toužila být herečkou. A když přišel čas, abych se o studia pokusila, událo se v mém životě něco, co ho převrátilo vzhůru nohama.

Opět cituji z webové stránky divadla. Vašim oblíbeným místem jsou Hukvaldy. Proč?

Je to krásné městečko plné zeleně a fascinující historie. Místo se skutečně pozitivní energií, místo, kde se krásně odpočívá. Hukvaldy mají v sobě něco magického, stále se tam chcete vracet.

Myslela jsem si, že je to Vaše místo narození. 

Ne, narodila jsem se v Třinci. Ale k oblíbeným místům na zemi bych chtěla dodat ještě jedno. Když jsem poprvé navštívila Jeseníky, pocítila jsem ohromný příval pozitivní energie. Pobývajíc tam pociťuji vnitřní rovnováhu a neuvěřitelné spojení se zemí. Je to jedno z míst, kde si člověk opravdu odpočine. 

Změnilo se v Těšínském divadle něco za těch dvacet let Vašeho působení?

Je to jiné, ale těžko říct, zda lepší či horší. Jiná divadelní technika a mašinérie, osvětlovači pracují pomocí počítačů. Technické zázemí usnadňuje práci hercům. Změnil se rovněž věk diváků, kteří přicházejí na představení České scény. V poslední době se nám obecenstvo omladilo. Samozřejmě zůstali naši věrní diváci, ti z nejstaršího pokolení, ale objevují se i noví. Myslím si, že se o to zasloužil pestrý repertoár přizpůsobený široké veřejnosti. Máme nového divadelního ředitele, ale ve své funkci je krátce, takže je těžko ještě hodnotit.

Můžete dokončit větu: Divadlo je pro mě…

Divadlo je pro mě život…Možná to zní přehnaně, ale divadlo je prostě něco, co život skutečně doplňuje. Samozřejmě jsem především mámou tří dětí a manželkou skvělého muže a rodina je pro mě to nejdůležitější. Ale neumím si sama sebe představit v práci, která by nebyla tak tvůrčí, jako je ta divadelní. Na straně jedné si myslím, že bych bez divadla mohla žít, protože i bez divadla jsem tvůrčím člověkem, ale na straně druhé jsem přesvědčena, že kdybych opustila divadlo, pociťovala bych ohromnou prázdnotu. 
Jolana Ferencová
06 / 06 / 2019
Małgorzata Bryl-Sikorska
Překlad: Alice Olmová-Jarnotová

Czytaj też:

Komentáře: