Divadlo je mým druhým domovem 

Neumím si představit, že ležím doma u televize. Háčkující babička usínající v křesle, to nejsem já. Takovou babičku mohu zahrát, říká herečka Halina Paseková. V našem rozhovoru vypráví mimo jiné o práci na Polské scéně Těšínského divadla, kde působí už padesát tři let. Před nedávnem jí byla přiznána medaile „Gloria Artis – za zásluhy v kultuře“. A v našem povídání nechybí ani plány na další uměleckou činnost. 

Ráda bych si s Vámi povídala nejen o divadle, ale i o životě. 

Dobře, pokusím se. Ale uplynulo už mnoho let na to, abych si všechno pamatovala. Nejdůležitější pro mě je, že mohu i jako důchodkyně působit v divadle. Byť to může znít přehnaně, ale divadlo pro mě mnoho znamená. Je to můj druhý domov. Jako herečka jsem začínala na Polské scéně a hraji zde již padesát tři sezon. A proto, když jsem byla navržena na bronzovou medaili „Gloria Artis – za zásluhy v kultuře“, přebírala jsem ji tady, „mezi svými“.

Nedávno jste se vrátila z cesty po Svaté zemi. To byl narozeninový dárek?

Ano, u příležitosti 70. narozenin jsem vyjela do Assisi a na 75. narozeniny jsem vycestovala do Svaté země. Musím se přiznat, že nejsem typickým světoběžníkem, ale cestování mě láká. A výsledkem mé poslední cesty jsou nová dobrodružství, viděla jsem nová místa, poznala nové lidi a poprvé v životě jsem letěla letadlem.

Jaké cesty byly ve Vašem životě nejdůležitější?   

Určitě ty divadelní. V roce 1985 jsem poprvé hrála v Teatrze Powszechnym ve Varšavě. Andrzej Ziębiński režíroval na Polské scéně drama „Transplantacja“ a vybral si čtveřici herců z našeho souboru, kteří dostali příležitost zahrát si 27. března na Mezinárodní den divadla s varšavskými herci. To byla moje první cesta mimo naše divadlo. Stejně důležité byly pro mě všechny výjezdy se souborem Polské scény. Ale počet představení je za těch víc jak padesát let tak velký, že není možné tu všechna vyjmenovat. Jiný z mých divadelních výjezdů byl pro mě velkým překvapením i ctí. Jela jsem do Švandova divadla v Praze hrát v inscenaci „Dávníkové“ (2008) v režii Michala Langa. Vyrazila jsem plná obav, ale musím upřímně přiznat, že mě tam fantasticky přijali a reprízovalo se to skoro tři roky. Děj hry se odehrává v okolí Jablunkova a v inscenaci bylo i trochu toho našeho nářečí. Dostala jsem text, ve kterém jsem začínala hovořit nářečím a končila jsem česky, aby diváci porozuměli. A pak ještě v roce 2012. Tentýž režisér nastudoval tuto hru v ostravské Komorní scéně Aréna a stalo se, že herečka hrající roli Babičky měla 18 dní před premiérou nehodu, a tak dostal režisér nápad, že to zahraji já. Babičku už mám přece nastudovanou. A to byla pro mě další důležitá umělecká cesta. 
1. Halina Paseková jako dítě v inscenaci „Ich czworo“, 2014. 2. Halina Paseková a Ryszard Pochroń v inscenaci „Ania z Zielonego Wzgórza“, 1998.

Čím je pro Vás divadlo? 

Divadlo je mým druhým domovem. Být herečkou pro mě znamená mnoho radosti i zkušeností. Je to jako na houpačce, různé role a s nimi jsou spojeny i různé nálady. Nepovede-li se jedna role, je tu naděje, že ta následující bude lepší. Dokonce i život by byl monotónní, kdyby jen svítilo sluníčko – musí být i bouřky a déšť…To je můj pohled na život i na tuto, dle mého názoru, velmi krásnou a užitečnou práci. A největší odměnou je pro mě spokojený divák.

Navazujíc na Vaše vzpomínky a zmiňované bouřky, jsem se chtěla zeptat, zda se i v divadle objevuje zlost, frustrace, smutek?

Samozřejmě, že ano. Dokonce se někdy stává, že mě ta práce irituje nebo zklame. Ale to je normální divadelní život. Herečky očekávají roli, dostanou ji a pak se ukáže, že to vůbec není jednoduché. Je třeba se pěkně zapotit a třeba se nakonec ukáže, že to nevyšlo. A pak se sama sebe ptám: Udělala jsem dobře? K čemu mi to je? Ale za ta léta už jsem se smířila s tím, že jsou nejen výhry, ale i porážky. Zlost a smutek k této práci patří. Jsou zkoušky, na které běžíte celí natěšení, ale někdy to jde tak těžko, že se přichází s hrůzou nebo i strachem.

Které role byly pro Vás největší výzvou? 

Nedostatkem a smůlou zdejších inscenací je, že jsou velmi rychle stahovány z repertoáru. Natrápíte se s přípravou role, začnete si ji užívat na třetí, čtvrté repríze a než se nadáte, je derniéra. To je velmi smutné…
Ale vraťme se k otázce. Důležité pro mě byly role v inscenacích opakovaně se objevujících na repertoáru Polské scény. Například Hanka v „Morálce paní Dulské“ a o řádku let později Dulská v tomtéž titulu. Nebo Diana v „Ani ze Zelené hory“ (tato inscenace je stále na repertoáru) a v současné době je to Maryla. Výzvou pro mě byla bezpochyby role dítěte v dramatu „Ich czworo“ (2014) v režii Katarzyny Deszcz. Když jsem se podívala na obsazení, byla jsem velmi udivena. Další zásadní rolí pro mě byla Klára Zachanassis v „Návštěvě staré dámy“ (2000). Přijímala jsem ji plna obav, ale režisér mi věřil, zkoušení bylo příjemné a ve finále jsem si tuto postavu oblíbila. Nelehká pro mě byla aktuální role Babičky v „Povídkách z vídeňského lesa“ (2019). Ráda hraji temné charaktery, ale na druhou stranu převtělit se v pozitivní hrdinku je také výzvou. A tady jsem chtěla něco dodat. Určitě se mě ještě zeptáte, jaké role bych si ještě chtěla zahrát…?

 … tuto otázku jsem připravenou neměla, ale prozraďte nám to.

(Smích) A to je dobře, protože tuto otázku nemám moc ráda. Ale když už jsme to nakously. Nikdy jsem netoužila po Julii v dramatu „Romeo a Julie“, ale snila jsem o roli chůvy, protože jsem o ní psala diplomovou práci. Ale když byla hra „Romeo a Julie“ na repertoáru Polské scény, chůva zůstala jen snem, protože jsem do této role nebyla obsazena. Přiznám se, že o role neumím prosit. Vždy pokorně čekám na rozhodnutí režiséra a vedení divadla.
Být herečkou pro mě znamená mnoho radosti i zkušeností. Je to jako na houpačce, různé role a s nimi jsou spojeny i různé nálady. Nepovede-li se jedna role, je tu naděje, že ta následující bude lepší. Dokonce i život by byl monotónní, kdyby jen svítilo sluníčko – musí být i bouřky a déšť…

V Těšínském divadle a tedy i na Polské scéně se před pár měsíci udály velké změny. Před rokem jsem se odstupujícího ředitele Karola Suszky ptala na budoucnost Těšínského divadla, on ji vidí v pozitivních barvách. A Vy? 

Než odpovím na otázku, ráda bych řekla, že přeji našemu souboru i divadlu ještě mnoho pracovních let. Naše divadlo si to prostě zaslouží. Nevím, jak dlouho budu mít tu čest zde ještě hrát, ale dlouhá pracovní léta přeji především mým mladším hereckým kolegům. Současných změn v Těšínském divadle se nebojím, protože změny jsou věcí přirozenou. Prožila jsem v tomto divadle víc jak padesát let, za tu dobu se vystřídalo sedm ředitelů a moje zkušenost mi snad dovoluje ocenit, zda reformy mají smysl. Karol Suszka je mým kolegou ze studií. Když byl ředitelem, v divadle panovala rodinná atmosféra. Bylo nám ho velmi líto, protože v posledních dvou letech ho potkalo několik velmi těžkých životních událostí. Bylo nám líto, že ona zmiňovaná rodinná atmosféra končí. Nicméně to nic nemění na faktu, že z aktivit nového ředitele jsem pozitivně zaskočena. Bála jsem se důsledků rychle zorganizované divadelní revoluce, ale naštěstí je jednáno rozvážně a není to horší. Dle mého názoru je nový ředitel milý, kulturní člověk. Ale zatím je to velmi krátký čas na to, abych odkryla nějaká negativa v jeho práci. Čas ukáže.
1. Halina Paseková a Rudolf Moliński v inscenaci „Lato w Nohant“, 1974. 2. Halina Paseková jako Slimák v inscenaci „Mała Syrenka“, 2013.

Čeho chcete ještě dosáhnout? 

I přes náročnou divadelní práci mám tři děti a podařilo se mi z nich vychovat doufám slušné lidi. To už je za mnou, děti jsou dospělé. Ale je tu ještě můj druhý domov, tedy divadlo. Neumím si představit, že ležím doma u televize. Háčkující babička usínající v křesle, to nejsem já. Takovou babičku mohu zahrát. Samozřejmě, já mohu chtít, ale nejdůležitější je, aby mi sloužilo zdraví, kondice a paměť. A dokud toto slouží, ráda bych hrála a setkávala se se svými milými diváky. Když usedám v hledišti na premiéře inscenace, v níž nehraji, tak se mě diváci smutně ptají: Vy dneska nehrajete, to je škoda? To je ta nekrásnější věta, kterou může herec slyšet. Vím, že to, co říkám, zní trochu marně…

Vůbec ne, souhlasím. Vyprávíte jako člověk plný vášně a nadšení.

Vášeň a nadšení – to je přece krásné. Nenapadlo mě to takto nazvat. V souvislosti s vášní a nadšením bych si přála uskutečnit ještě jednu věc. Kdysi jsem měla program nazvaný „Vše o ženě“, na klavír mě doprovázel Bronisław Liberda a průvodní slovo měl Rudolf Moliński. Účinkovali jsme v domech PZKO. Nyní bych si přála stvořit něco podobného, jen hledám společníka. Představuji si mladšího herce nebo herečku a společně bychom pracovali na mezigeneračním projektu. Jsem připravena! 
Halina Paseková – narozena 10. dubna 1944 v Krakově. Je absolventkou herectví, Akademie divadelních umění v Krakově (dříve Státní vysoká škola herecká L. Solského v Krakově). Studia ukončila v roce 1965. Její divadelní debut se ale konal už o čtyři roky dřív. V roce 1961si zahrála s Polskou scénou v „Královně z předměstí“, v poslední inscenaci, která se hrála ještě v hotelu „Piast“. Následně se divadlo přestěhovala do nové budovy Těšínského divadla na Ostravskou ulici v Českém Těšíně, kde sídlí dodnes. Za 53 divadelních sezon ztvárnila Halina Paseková 269 rolí. Kromě domácí těšínské scény účinkovala také v divadlech v Praze, Ostravě a Varšavě. V roce 2019 obdržela od polského ministra kultury a národního dědictví bronzovou medaili Gloria Artis – za zásluhy v kultuře.
30 / 05 / 2019
Małgorzata Bryl-Sikorska
Překlad: Alice Olmová-Jarnotová

Czytaj też:

Komentáře: