Této premiéře jako by něco chybělo

Česká scéna sáhla po skvělém dramatu Tennessee Williamse „Kočka na rozpálené plechové střeše“. Premiéra se konala 11. května na České scéně Těšínského divadla v režii Petra Kracika. Nejnovější titul rozesměje i zarmoutí, ale emoce by mohly být ještě intenzivnější, kdyby se vše hercům podařilo přesvědčivě ztvárnit své postavy.  

Tennessee Williams je jeden z nejvýznamnějších dramatiků 20. století. Dvojnásobný nositel Pulitzerovy ceny pocházel ze severu Spojených států a děj jeho her se odehrává v rodných končinách. „Kočka na rozpálené plechové střeše“ byla vydána v roce 1955 a příběh je umístěn na úrodný Jih, kde se nacházejí plantáže bavlny miliónových hodnot. Bílí majitelé statku se topí v luxusu a černoši jim slouží. Ale Williams v prvním plánu hry rasové otázky neřeší, vytváří portrét jedné konkrétní rodiny. Autor uzavírá všechny své hrdiny v jednom domě a později v jednom pokoji a vytváří krizovou situaci (nezvratná smrt nemocného otce – hlavy rodiny, který disponuje ohromným majetkem) a my vše sledujeme jako v laboratoři. Konflikty mezi příbuznými narůstají a plynoucí čas a stoupající konzumace alkoholu rozvazují jazyky a provokují k větším a větším krutostem. Je zajímavé, že s prožitky hrdinů jde ruku v ruce počasí – nejprve je dusno, později přichází bouřka s hromy a blesky a nakonec na plantáž dopadá úleva. Tento pocit ovšem hrdinové hry nepoznají. 
Hra „Kočka na rozpálené plechové střeše“ má dvě verze – pesimistickou a poněkud optimistickou. V té první verzi se hrdina nemění. Naopak verze druhá dává divákovi naději a zrodila se pro potřeby broadwayské premiéry v roce 1955. Režisér této inscenace Elia Kazan poprosil autora, aby pozměnil třetí akt tak, aby mohl mít závěr hry alespoň trochu happy end. Po druhé, optimističtější verzi, sáhl i režisér těšínské inscenace Petr Kracik. A jak přiznal v předpremiérovém rozhovoru, nerežíruje „Kočku...“ poprvé: V devadesátých letech jsem „Kočku…“ režíroval v pražském Divadle pod Palmovkou. V Těšínském divadle pracuji v jiném prostředí, s jinými herci a opravdu to nebude identická inscenace.
„Kočka na rozpálené plechové střeše” na České scéně.
Režisér pojal hru jako tragikomedii. A jak v rozhovoru zdůraznil: Snažím se o tragikomické vyznění inscenace, a proto dovoluji hercům České scény, aby jejich postavy byly i jiné než statické. Tímto ulehčuji práci herců a inscenaci činím atraktivnější pro diváky. Rodinné hádky našich hrdinů jsou sice strašné, ale zároveň i strašně…směšné.
A je tomu tak. „Kočka…“ na České scéně má komediální okamžiky, které ale na scénu přinášejí jen některé postavy, jako např. matka (Lenka Waclawiecová) v rozhovoru s knězem (Miroslav Liška) nebo občas v dialozích s umírajícím manželem (Vítězslav Kryške), kdy ho nutí pompézně oslavovat své narozeniny. Komediální rysy má také postava Goopera (Petr Sutorý), což je jeden ze synů paní domu, a jeho těhotná žena Mae (Jolana Ferencová). Tito zmínění hrdinové se tak upínají k tomu, aby získali dědictví, že se jejich chování stává čím dál tím víc groteskní. To umožnilo režisérovi a hercům načrtnout tyto postavy ostrou satirickou linkou.
Vztahy v manželství mezi druhým synem Brickem (Ondřej Frydrych) a Maggie (Petra Sklářová) mají jiný, a to vážný ráz. Hádky této dvojice žijící v nenaplněném a zničujícím vztahu mají až tragický rozměr. Herci museli hrát realisticky, a to je, myslím si, těžší než komediální poloha s distancem od postavy. Ondřej Frydrych je ve své roli přesvědčivý, bohužel Petra Sklářová je pro mě hereckým rozčarováním této inscenace. Patos v hereckém projevu a ukřičené repliky mi nedovolovaly vžít se do emocí této hrdinky. A že jich bylo! Myslím si, že člověk nacházející se v životní situaci jako Maggie má daleko k tomu, aby vyhlašoval patetickým tónem tirády. A to i v situaci, kdy je hodiny a hodiny v nervovém napětí (což hrdinka je), by to mělo vypadat jinak. Myslím si, že by bylo lepší, kdyby se křik stal jen jedním z expresivních výrazových prostředků. V interpretaci by měla být využita celá škála intonací – Maggiiny emoce přece někde narůstají a jinde oslabují. 
„Kočka na rozpálené plechové střeše” na České scéně.
Pozitivním překvapením v „Kočce…“ na České scéně je scénografie Samihy Maleh j.h. Oceňuji její pečlivost v každém detailu, vkus ve hře s barvami a dokonalé souznění světel. Potlesk pro realizační tým za opravdický déšť, jehož kapky proudem dopadají na úhledně prostřený stůl. Obávám se, že déšť je ale natolik atraktivní, že se stává konkurentem pro děj odehrávající se v prvním plánu. Herci navíc hrají tichým hlasem, takže déšť může diváky rušit v soustředění. Šumící voda překrývá dialog, a proto by se herci měli snažit, aby text interpretovali srozumitelně. 
Už jsem prozradila, že zakončení „Kočky…“ na České scéně je relativně optimistické. Kéž je to motivací pro ty diváky, kteří neupřednostňují smutná díla. Na závěr zdůrazňuji, že souhlasím s režisérem inscenace – v této hře se stejně jako v životě mísí komické s tragickým a východisko z patové situace či šance zachránit manželství se objevuje v té nejméně očekávané chvíli. Ale umíme tu šanci využít? Nejnovější inscenace České scény rozesměje i zarmoutí, ale mohla by tak činit ještě intenzivněji, kdyby se všem hercům podařilo přesvědčivě ztvárnit své postavy.  
„Kočka na rozpálené plechové střeše”, Tennessee Williams, režie: Petr Kracik, premiéra: 11 května 2019, Česká scéna Těšínského divadla.
13 / 05 / 2019
Małgorzata Bryl-Sikorska
Překlad: Alice Olmová-Jarnotová
Sprawdź w dziale "Z afisza", kiedy będzie grane to przedstawienie.

Czytaj też:

Komentáře: