Dlouho jsem nevěděl, o čem je „Tango“ 

27. dubna v 17, 30 uvede Polská scéna premiéru hry Sławomira Mrożka „Tango“, tentokrát v režii slovenského režiséra Michala Spišáka. - „Tango“ je dojemně reálné. Největší absurdní situace přece píše sám život. Vše, co se v tomto dramatu odehrává, se mohlo přihodit i v životě, ba co víc, naše každodennost dokáže být ještě absurdnější - říká režisér inscenace. 

Váš otec Karel Spišák byl řadu let svázán se Starým divadlem v Nitře. Režíroval tam i váš bratr Ondřej Spišák, jehož jméno je spojeno s alternativním divadlem Teatro Tatro, které v Čechách i Polsku hostuje. Vy jste s Nitrou také svázán?  

Nitra, s tou se váží především naše životy. Tam žil můj táta, maminka tam bydlí doposud. V Nitře jsme se narodili – já, bratr a sestra. S divadlem v Nitře už nemám tak silné pouto jako například táta, který zde byl mnoho let uměleckým šéfem. Na Slovensku říkáme, že „doma nikdo není prorokem“ a tohle přísloví přesně sedí na moji práci ve Starém divadle. Ano, jako host jsem tam nastudoval několik inscenací, ale momentálně jsem na „volné noze“. Spolupracuji s různými divadly, ale poprvé tady mám příležitost pracovat s polsky hovořícím souborem. 

Takže nejen poprvé spolupracujete s Těšínským divadlem, ale poprvé i s polským hereckým souborem. Nabízí se otázka, jaké jsou dojmy ve finále vaší spolupráce?

Pro mě je to spolupráce výborná a velmi zajímavá. Díky ní jsem poznal polský jazyk, polskou kulturu i způsob přemýšlení. Pobyt v Českém Těšíně byl pro mě studijní cestou, která mi umožnila poznat polskou mentalitu. Po víc než dvaceti letech umělecké práce je to pro mě velmi cenná zkušenost. 
Čtená zkouška hry „Tango“ na Polské scéně. 

Zaskočilo vás něco? 

Slováci a Poláci jsou si velmi podobní, ale překvapilo mě, jak málo o sobě víme. My Slováci se jen mlžně orientujeme v historii a současném polském uměleckém světě. Před příjezdem do Těšínského divadla jsem se snažil seznámit se se základy polského umění – poznat nejdůležitější literární, výtvarná, divadelní a filmová díla. Ale až tady na místě samém jsem poodkryl roušku bohaté polské kultury. 

Drama Sławomira Mrożka „Tango“, jehož inscenaci nyní připravujete se souborem Polské scény, už patří k polské klasice 20. století. Je to pro vás první setkání s tímto autorem? 

Ne tak úplně. Před skoro třiceti lety, ještě v době studií, jsem nastudoval Mrożkovu jednoaktovku „Na širém moři“. Na texty tohoto dramatika dohlížela na Slovensku cenzura. Naštěstí tehdejší mocipáni přivřeli nad studentským divadlem oči. Pak jsem až do devadesátých let Mrożka ve slovenském divadle neviděl. Když jsem obdržel nabídku na spolupráci s Polskou scénou, nabídl jsem jejímu uměleckému vedení několik titulů, a to nejen původních polských. „Tango“ zvítězilo a mám z toho velkou radost.
Slováci a Poláci jsou si velmi podobní, ale překvapilo mě, jak málo o sobě víme.

O čem je, dle vašeho názoru, „Tango“? 

(Smích) To je velmi těžká otázka. Musím se upřímně přiznat, že jsem to ne tak úplně věděl ještě v průběhu prvních zkoušek. K tématu jsem přistupoval s pokorou, protože představení, která jsem v devadesátých letech viděl, nebyla slovenskému obecenstvu zcela srozumitelná. Dnes si myslím, že to bylo různými vsuvkami a šiframi z kánonu polských děl a byly i odkazy na romantismus, kterými se toto drama jen hemží. Tento text je čitelnější pro Poláka než pro Slováka. Polská romantická tradice je mnohem větší než ta slovenská, a proto parodie romantického hrdiny není pro slovenského diváka srozumitelná. 

Teď máte příležitost oslovit polské diváky.

Ano, ale přesto jsem se rozhodl hledat v tomto dramatu univerzální prvky, které budou aktuální bez ohledu na zeměpisnou polohu.

To znamená? 

Celý děj „Tanga“ by se mohl odehrávat v kterémkoli současném bytě nebo obšírněji řečeno – v každém prostředí. Mladý muž se obrací na rodiče s výčitkou, že se nemá proti čemu bouřit, protože žije v době, v níž je všechno dovoleno. Jeho otázka: Co mám dělat? O co se mám v takovém světě zajímat? zůstává bez odpovědi. V domácnosti panuje nepořádek, prostopášnost, nedodržují se společenské a kulturní normy. Hoch je podrážděný, protože se nemůže opřít o žádný systém, všechno je v troskách. Je tak frustrovaný, že se za každou cenu snaží nějaký systém nabízející stabilitu stvořit. A tento okamžik je mostem, po kterém kráčím vstříc současnosti. Ptám se, proti čemu se dnes bouříme, jak to děláme a jaké to má důsledky? Co se stane, když se při tom necháme zaslepit ideologií? Ideologií, která se na první pohled může zdát, že je tou pravou, ale čím víc se do ní vnořujeme, tím víc toxický se stává svět kolem nás. Někdy stačí jeden charismatický člověk, za nímž jdou davy, kterým nedochází (a toto sugeruje náš plakát k inscenaci), že za ideologem stojí brutalita.

Jakou ideologii máte na mysli?

Fašismus. A „Tango“ mě nenechává klidným z toho důvodu, že toto slovo tam ani jednou nepadne. Mrożek uzavřel do jednoho bytu jednu rodinu, ale při hlubší interpretaci vychází najevo, že ona rodina je metaforou celé společnosti. Fascinuje mě ta vrstva „Tanga“, která o problému nevypovídá přímo, ale vše je zašifrováno mezi slovy a v narážkách. Nemám zde na mysli již zmiňované narážky na polskou literaturu, ale specifickou psychologickou hru mezi hrdiny a společenské procesy, z nichž se rodí konkrétní nápady velmi nebezpečné ideologie. Drama není jednoznačné a ne vše je v něm dopovězeno, proto zůstává aktuální do dnes. Doufám, že si to diváci uvědomí ve chvíli, kdy se budou dívat na šokující závěr inscenace. 
Ptám se, proti čemu se dnes bouříme, jak to děláme a jaké to má důsledky? Co se stane, když se při tom necháme zaslepit ideologií? Ideologií, která se na první pohled může zdát, že je tou pravou, ale čím víc se do ní vnořujeme, tím víc toxický se stává svět kolem nás.

Hovořil jste o plakátu k inscenaci a dle něho usuzuji, že do svého nastudování zařazujete současné prvky, jako je kostým či rekvizity. 

Ano a budu konkrétní – nechtěl jsem, aby se děj inscenace odehrával v šedesátých letech minulého století. Co se týká scénografie a kostýmů, dovolil jsem si realizovat vše trochu jinak, než předepisují scénické poznámky. Poselství hry to totiž neovlivní. Myslím si, že i sám autor naznačuje, že doba, kdy se hra odehrává, není až tak podstatná. „Tango“ je stále aktuálním dramatem s neopakovatelným humorem. Při prvním čtení „Tanga“ jsem si pomyslel, že to jsou typické Mrożkovy absurdní a surrealistické situace, ale při další a další četbě a analýze jsem postřehl, že „Tango“ je až dojemně reálné. Největší absurdní situace přece přináší život sám. Vše, o čem se v dramatu hovoří, se klidně mohlo přihodit. Ba co víc, naše všednodennost dokáže být ještě absurdnější. To je pro mě nejcennější postřeh. 
18 / 04 / 2019
Małgorzata Bryl-Sikorska
Překlad: Alice Olmová-Jarnotová

Czytaj też:

Komentáře: