Divadelní entuziasmus nad Olší

Před patnácti lety začaly v Těšínském divadle přípravy a zkoušky polsko – české hudební inscenace „Cieszyńskie nebe – Těšínské niebo“ v režii Radovana Lipuse. Titul už sice není na repertoáru divadla, ale připomínáme si ho, protože to byl fenomén. A patnáctileté výročí je příležitostí k tomu, abychom si položili otázku, v jaké kondici je divadlo působící na Těšínském Slezsku a jaké jsou šance na to, aby se zrodil další tak populární divadelní projekt. 

To se mohlo zrodit jen a jen tady

Inscenace „Těšínské niebo - Cieszyńskie nebe“ měla premiéru 15. května 2004 a derniéra se konala až po sedmi letech. Za tu dobu se „Těšínské niebo - Cieszyńskie nebe“ dočkalo okolo stovky repríz, hrálo se i mimo zdejší region (např. v Praze, Brně, Martině, Varšavě, Lodži) a představení obdrželo řadu ocenění. Dnes můžeme jisto jistě prohlásit, že to bylo jedno z nejpopulárnějších představení v dějinách Těšínského divadla. Do přípravy tohoto projektu se zapojila celá plejáda tvůrců. Je třeba zdůraznit, že se nestává často, aby spolu na jevišti účinkovali herci České i Polské scény. Režie projektu se ujal Radovan Lipus, který se s Renatou Putzlacher podílel i na scénáři. Hudbu měli pod taktovkou Jaromír Nohavica a Tomáš Kočko, hudebník, divadelní umělec a tvůrce hudebních aranžmá Nohavicových písniček, které zde zazněly.  
Nastudovat takovou inscenaci, premiéra se konala na jaře v roce 2004, bylo možné pouze „pod střechou“ Těšínského divadla. Renata Putzlacher vzpomíná: Po změně ve vedení Těšínského divadla a následně i po změně uměleckého šéfa Polské scény, se nový ředitel Karol Suszka rozhodl projekt upravit a podpořit v něm ideu, která mu byla blízká. A to, že se na jevišti budou potkávat čeští a polští herci, že realizační tým budou tvořit lidé svázání s Těšínským Slezskem a premiéra se bude konat v Českém Těšíně.

Rozhořčení a kritické ohlasy

Představení „Těšínské niebo“ vyhrotilo emoce. Samozřejmě, byly i kritické ohlasy, které vyčítaly tři věci, říká Joanna Wania, dramaturgyně Polské scény: Za prvé, že je to selanka o Těšínském Slezsku, tedy že se k tématu přistupovalo bez snahy dotknout se kritických okamžiků v česko-polských vztazích. Za druhé, když už se tyto okamžiky objevily, tak byly interpretovány s nádechem komiky a žertu a nikoli vážně. Za třetí bylo vyčítáno, že události, které se v inscenaci objevovaly, nebyly prezentovány chronologicky.
Nastudovat takovou inscenaci, premiéra se konala na jaře v roce 2004, bylo možné pouze „pod střechou“ Těšínského divadla.
Renata Putzlacher dodává: Díky tomu, že na toto představení přicházelo české i polské publikum, ukázaly se jisté stereotypy. Češi měli k humorným situacím distanc a uměli se smát ze sebe samých. Poláci se byli schopni urazit proto, že určité části nebyly patriotické a některá fakta historicky přesná. Nepochopili, že nám nešlo o historický traktát, ale o metaforu pohraničí v  dnech před vstupem obou zemí do Evropské unie. A na koho tedy měli diváci onu pomyslnou „pifku“? Inu, jak říká polská spoluautorka scénáře Renata Putzlacher: Nikdo není doma prorokem. A vsadím se, že kdyby nebylo„Nebe“tak nadšeně přijato v Praze a Varšavě, do roka by už na repertoáru nebylo. První recenze v regionálním tisku totiž byly dosti ponuré. A dnes by, naši tehdejší velkou radost z Evropy skoro bez hranic, určitě překrylo brblání nad unijní byrokracií. Doslova k šílenství mě přivádí, bohužel stále častěji se opakující prohlášení, že kdysi – zřejmě v rámci RVHP – nám bylo lépe.
„Těšínské niebo - Cieszyńskie nebe”.

Vzpoura herců 

V průběhu zkoušek inscenace „Těšínské niebo“ málokdo věřil, že se tento projekt může vydařit. Tomáš Kočko i Radovan Lipus si pamatují, že museli dost dlouho přesvědčovat herce, aby se odhodlali spolupracovat, přijít na jeviště. Tomáš Kočko vzpomíná: Nikdy nezapomenu na to, že nám herecký soubor nevěřil, že je možné, aby se to podařilo. Vůbec to nebylo tak, že Radovan a Renata přišli do divadla a všichni se nadšeně dali do práce. Počátky byly opravdu těžké, protože ani herci České a ani Polské scény nepřipouštěli, že to bude dobré.  
Čím byla ta počáteční nechuť herců způsobena? Myslím si, že to bylo novými režijními metodami. Lipus využíval prvků alternativního divadla, občas to byl kabaret, tu a tam trocha poezie. Herci, kteří byli až do té doby zvyklí na konvenční herectví, byli znechuceni a nevěřili tomu, co se na jevišti rodí. Uvěřili…až po premiéře. Byl to nevídaný úspěch a začalo se vyjíždět za hranice. A to už hráli všichni s velkou chutí, dodává Tomáš Kočko.

Něco nového

Zeptala jsem se Bogdana Słupczyńského – umělce, animátora a divadelního pedagoga z Cieszyna, v čem tkví umělecký fenomén inscenace „Těšínské niebo“: Režijní prostředky, které Radovan Lipus užíval, byly pro zdejší obecenstvo novinkou. Mám zde na mysli použitou stylizaci studentského a alternativního divadla, byla tu nová hudba, odvážná aranžmá Tomáše Kočka, atypická scénografie – minimum rekvizit, budovy jako dominanty na hlavách herců, lampy a jiné elementy na tazích, otevřený horizont, atypická choreografie – netančilo se, ale používal se odvážný scénický pohyb. To všechno tu bylo poprvé. A dodává: Novátorský byl rovněž přístup k tématu. Divadlo vypovídalo o tomto místu, o Cieszyně, o Těšínském Slezsku. Tato inscenace je důkazem, že je možné (stejně tak jako např. v Legnici) vyprávět v divadle o městě, ale nevyprávělo se o lidech.
A velmi nenápadně naznačuje, že kdyby byla výchozí inspirací pro inscenaci jména, nezrodilo by se těšínské nebe, ale peklo. Hlavními tématy inscenace je jasně určené místo, jeho historie a specifika. Autoři kladli velký důraz na multikulturu, na vzájemné vztahy mezi obyvateli. Ale je to realizováno jakoby z ptačí perspektivy, má to obecný a univerzální charakter. Kromě směsice národností: polské, německé, české, židovské, k tomu připočtěme i horaly a to vše se míchá s maloměšťáctvím, s dělníky i dávnou aristokratickou pýchou, byť tato společenská třída je až strašidelně nepřítomná, jako zombie (ostatně v inscenaci se o tom zpívá).
V průběhu zkoušek inscenace „Těšínské niebo“ málokdo věřil, že se tento projekt může vydařit. Tomáš Kočko i Radovan Lipus si pamatují, že museli dost dlouho přesvědčovat herce, aby se odhodlali spolupracovat, přijít na jeviště.

A co dál? 

Na konci roku 2017 vedení města Cieszyn i Český Těšín bouřlivě oslavovalo deset let ode dne vstupu Polska a Česka do Schengenu. Obyvatelé obou měst se setkali na místě nejsymboličtějším – na mostě Přátelství, vedle něhož stojí literární kavárna „Avion“. 
„Těšínské niebo“ se zrodilo před vstupem do Schengenu a zrodilo se dřív, než byla znovuobnovena historická kavárna Avion, jež byla opět postavena jen a jen díky této inscenaci. Tomáš Kočko přiznává: Dnes? Hranice máme otevřené, kavárna stojí. Můžeme říci, že sny se splnily. A když se splní sen, nemáš už o čem snít. Je na čase, abychom začali snít o něčem novém, A co bude dál, ptám se ho? „Těšínské niebo“ bylo staženo z repertoáru a není žádná šance na to, aby bylo obnoveno.
Słupczyńský je přesvědčen, že: „Těšínské niebo“ je svým způsobem výsledkem transformace a společenskopolitických změn. Divadelní popis zajímavého místa v průběhu politických změn. Je to hra plná optimismu a entuziasmu. 
I dramaturgyně Polské scény Joanna Wania říká: „Těšínské niebo“ zmizelo v propadlišti dějin. A dodává: Dle mého názoru už nemá v současném divadelním repertoáru své místo, protože se týká epochy, která minula. A dále Joanna Wania zdůrazňuje, že: Je potřeba nápad a ostrou tužku, která by napsala nový text. Souhlasím s tím, že inscenace něco začala, rozezněla jisté struny, ale nedotkla se všech témat. Například zcela vynechala kontroverzní kritické momenty v historii obou národů A toto téma zůstává nadále otevřené a čeká na zpracování zdejší regionální společností. Souhlasím s tím, že divadlo je pro to příhodné místo, divadlo obecně, ale i naše Těšínské divadlo.
„Těšínské niebo - Cieszyńskie nebe”.

Čekáme na novou kapitolu

Na otázku, zda bude napsána další kapitola této divadelní historie, se Renata Putzlacher dušuje, že peklo nenapíše a dodává: Díky politikům a všeobecné atmosféře prožívám jistý „očistec“ den co den. Proč ještě zatěžovat sebe a divadelní obecenstvo takovou tématikou? Nemám temperament na to, abych psala o věcech bolestných, nechci se už tak vyčerpávat. Soustředím se na rodinu a mám ráda svou práci na univerzitě v Brně, přiznává básnířka. A další plány?  Možná to v dnešní cynické době zní naivně, ale myslím si, že nadešel čas vracet se k hrdinům, kteří zůstali sami sebou a nerezignovali ze svých přesvědčení a pevných morálních zásad ani v okamžicích, když jim šlo o život. S Radovanem jsme obdrželi nabídku takovou inscenaci připravit.
***
Všem, s nimiž jsem hovořila, jsem položila stejnou otázku: Čím to, že se „Těšínské niebo“ stalo fenoménem? Odpovědi padaly různé. Nohavicovy písně mířící do srdcí diváků, odvážná témata, zajímavé a moderní inscenační pojetí v Těšínském divadle tamtěch let. Dle mého názoru bylo ale toto představení fenomenální tím, že se ve zdejším regionu podařilo realizovat umělecký experiment. Podařilo se na jevišti ukázat řadu nápadů a řešení, na které nebyli připraveni ani herci, ani obecenstvo. Podařilo se to navzdory všem kritickým hlasům a nářkům. Zvítězilo nadšení, pevná vůle, snaha jít kupředu, víra a oddanost. Divadlo je to nejlepší místo na světě k tomu, aby se zde plnily sny, aby se zde experimentovalo a aby se zde rodilo i zdánlivě nemožné. Tvůrci inscenace „Těšínské niebo“ tomu věřili a nikdy věřit nepřestali…z toho bychom si měli vzít ponaučení i pro příště…
Reportáž „Divadelní entuziasmus nad Olší“ je shrnutím a zároveň posledním článkem z cyklu o inscenaci „Těšínské niebo - Cieszyńskie nebe“, které se v loňském roce objevovaly na blogu „Divadlo, to jsme my“. Více najdete v záložce „Varia“.
02 / 02 / 2019
Małgorzata Bryl-Sikorska
Překlad: Alice Olmová-Jarnotová

Czytaj też:

Komentáře: