Těšínské peklo nenapíšu

 Před patnácti lety se v Těšínském divadle v Českém Těšíně začínalo s přípravami a zkouškami polsko – české hudební inscenace „Cieszyńskie nebe – Těšínské niebo” v režii Radovana Lipuse. Vzpomínám na tuto inscenaci se spoluautorkou scénáře Renatou Putzlacher. A naše povídání je zároveň závěrečným rozhovorem v rámci cyklu, v němž jsme si tuto inscenaci připomínali.

Na internetu jen pár zmínek, v archivu Těšínského divadla útlá složka se skoupým obsahem. Tak to dnes vypadá s dostupnými informacemi na téma legendární inscenace „Těšínské niebo – Cieszyńskie nebe”. S ohledem na popularitu této inscenace a na její dlouhou divadelní životnost (inscenace byla na repertoáru dlouhých sedm let a dosáhla 136 repríz, což je pro Těšínské divadlo naprosto fenomenální úspěch) je množství dostupných archivních materiálů velmi skromné. 

Stránka „Těšínského nebe“ (podstránka na oficiálních stránkách Těšínského divadla), kterou jsem ve volném čase redigovala a doplňovala, ze sítě zmizela. Mohla zůstat jen jedna strana s fotografiemi a obsazením, protože všechno přece něco stojí. Díky pečlivému archivu, který jsem po celých těch biblických „sedm úrodných let“ „Nebe“ sbírala, se snažím některá fakta připomenout alespoň na mé osobní webové stránce.

Řekni prosím, jak se zrodil nápad nastudovat takovou inscenaci?    

„Cieszyńskie nebe – Těšínské niebo” bylo pro mě nezapomenutelnou profesionální i osobní zkušeností. Nápad se zrodil na konci radostných devadesátých let v hlavě písničkáře Jaromíra Nohavici. Měli jsme za sebou česko – polské hudebně poetické pořady v rámci „Kavárny Avion, která není“ a byla to doba, kdy jsem přeložila několik desítek jeho písní. Oba jsme měli rádi Přehlídku herecké písně, která se koná ve Vratislavi a kde byly k vidění premiéry inscenací, na kterých se podíleli polští zpěváci a účinkovali v nich zpívající herci. První nápad se nakonec nerealizoval. Byla jsem tehdy dramaturgyní Polské scény a pamatuji si, že Nohavicovy písně měli zpívat známí polští herci a herci Polské scény s nimi měli spolupracovat. O české jazykové verzi se tenkrát vůbec neuvažovalo, protože premiéra se měla konat právě ve Vratislavi na Přehlídce herecké písně. Mým úkolem jako dramaturgyně a překladatelky bylo vybrat odpovídající písně. Když došlo ke změně ve vedení Těšínského divadla i ve vedení Polské scény, nový ředitel divadla Karol Suszka se rozhodl, že projektpozmění. Přiznám se, že jeho idea mi byla bližší – účinkujícími budou polští a čeští herci, realizační tým vzejde z umělců spjatých s Těšínským Slezskem a premiéra se bude konat v Českém Těšíně.
„Cieszyńskie nebe – Těšínské niebo”.

Jaké reakce vzbuzovalo „Nebe…“ před premiérou mezi herci a jaké komentáře se objevily po premiéře? Údajně to nebyl jásot…

Problémy se začaly objevovat už v době zkoušek, které se od těch běžných poněkud lišily, protože se na nich setkávali polští a čeští autoři. Režisér byl „jen“ z Ostravy a ne „Pražák“. Mně jako autorce scénáře bylo vyčítáno, že jsem zatížena texty a prací spojenou s kavárnou „Avion“. Ovšem my jsme cíleně chtěli, aby některé postavy z té malé a poněkud elitní kavárenské scény ožily i na velké divadelní scéně. A vůbec se nám nejednalo jen o veselé a optimistické obrázky, jak dnes vzpomínají někteří diváci. Ale byly to právě tragické osudy těšínských Židů, které inspirovaly k tomu, že v době, kdy se „Nebe“ hrálo, tak se ve městě podařilo znovu vybudovat kavárnu „Avion“, která se v inscenaci objevuje v těch nejdojemnějších scénách. 
První veřejná čtená zkouška se konala 16. března 2004 v Cieszyně v kavárně Muzeum a všichni byli slavnostně naladěni. Ale jak jsem již řekla, ne všechny další zkoušky byly tak idylické. Museli jsme s režisérem Radovanem Lipusem přesvědčit o smyslu konání i ty, kteří v úspěch inscenace nevěřili. Nás ovšem ani ve snu nenapadlo, že inscenaci se nakonec podaří dobýt nejen Slezsko, ale i Prahu. Netušili jsme, že budeme zváni na festivaly a dokonce i na jeden z těch nejprestižnějších hudebních festivalů jako je Smetanova Litomyšl. Ale zpět ke zkoušení – to jsme objasňovali, že chystáme inscenaci o lidech žijících pod těšínským nebem, inscenaci o našich pozitivech i nedostatcích, a také inscenaci o historii, na kterou naši předkové ani my nemáme téměř žádný vliv, protože se většinou rozhoduje o nás bez nás. Myslím si, že ze setkání dvou Slezanů, ženy Polky, katoličky a českého muže evangelíka, navíc oba jsme ve stejném věku (Radovan je starší pouze o tři dny), mohla vzejít řada rozporů a kolizí s nepředvídatelnými důsledky. Ale nestalo se to, měli jsme víru v to, že si můžeme rozumět a vážit si jeden druhého navzdory odlišnostem. Nepohádali jsme se ani jednou a naše přátelství trvá, nadále spolupracujeme a máme na kontě několik společných projektů, ale „Nebe...“ bylo na úplném začátku a na to se nedá nikdy zapomenout.
Po premiéře jsme byli nejen chválení, ale byla nám také řada věcí vyčítána. Tato inscenace jasně ukázala, také díky smíšenému česko-polskému obecenstvu, jisté stereotypy: Češi měli distanc, humor přijímali a uměli se zasmát sami sobě. Poláci se občas urazili, že některé části nebyly dostatečně patriotické a nepochopili, že u mnoha historických událostí se jedná o metaforu, o pohraniční metaforu odehrávající se v době příprav a vstupu obou zemí do Evropské unie. V žádném případě nám nešlo o historický traktát. Ale jak už to bývá, nikdo není doma prorokem. Myslím si, že kdyby Praha a Varšava nepřijaly „Nebe“ tak nadšeně, za rok by už na divadelním repertoáru nebylo. Ostatně první recenze v regionálním tisku nebyla nijak příznivá. A dnes naši tehdejší velkou radost z Evropy skoro bez hranic, by určitě překrylo brblání na unijní byrokracii. Doslova k šílenství mě přivádí, bohužel stále častější prohlášení, že kdysi – zřejmě v rámci RVHP – nám bylo lépe. 
Zkouška a okamžiky po premiéře...

Ano, v roce 2004 se „Těšínské niebo – Cieszyńskie nebe” rodilo na vlně ohromného nadšení, že se boří hranice. 

I já jsem se skoro dekádu dívala na Těšínské Slezsko přes růžové brýle. Dnes už, bohužel, některým písničkám z této inscenace nevěřím. 

Proč? 

Stalo se to, co jsem předvídala v okamžiku premiéry a o čem jsem taktéž hovořila v tehdejších rozhovorech. I když byly odstraněny faktické hranice, zůstaly hranice v našich srdcích. Občas jsem tázána, zda bude „Cieszyńskie nebe II”. Nic v tomto duchu nenapíšu, navíc, člověk se nemá opakovat, jednou stačilo…Společné projekty s Jaromírem Nohavicou jsou ukončeny. Mimo jiné také proto, že každý vnímáme jinak současnou politickou situaci. On by na to určitě ironicky řekl, že mluvím jako „Pražská kavárna“ a já bych to přijala jako kompliment. 
Padaly také otázky, zda bude „Těšínský očistec“ nebo „peklo“, ale to už není moje parketa. Díky politikům a všeobecné atmosféře prožívám jistý „očistec“ den co den. Proč ještě zatěžovat sebe a divadelní obecenstvo takovou tématikou? Nemám temperament na to, abych psala o věcech bolestných, nechci se už tak vyčerpávat. Soustředím se teď na rodinu a mám ráda svou práci na Masarykově univerzitě v Brně. V tomto roce slavím ještě jedno výročí – před deseti lety jsem obhájila doktorát z polské literatury a je čas na nová vyzvání. Práce s mladými lidmi mě naplňuje optimismem a satisfakcí – „chceš li zapálit jiné, sám musíš hořet“.
A divadlo to je svátek. S Radovanem Lipusem jsme zrealizovali představení i jinde v pohraničí – v roce 2011 to byly světová premiéra mé adaptace knihy Olgy Tokarczukové „Denní dům, noční dům“ ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. V roce 2015 to byla inscenace „HRA-NIC-e” v Brumově, v níž účinkovali i herci z našich končin. Bylo nám „jako v nebi“, protože zkoušky i premiéra se konaly na místech dávného benediktinského kláštera. Byl to blahoslavený čas, skvělé obecenstvo přijíždělo na představení z různých koutů kraje a nešlo jim jen o písničky (tímto se občas někteří diváci snažili zdůvodnit, proč se „Nebe“ stalo fenoménem), i když jejich autory byli také známí hudebníci: Karel Plíhal a Jiří Pavlica.
A další plány? Možná to v dnešních cynické době zní naivně, ale myslím si, že nadešel čas vracet se k hrdinům, kteří zůstali sami sebou a nerezignovali ze svých přesvědčení a pevných morálních zásad ani v okamžicích když jim šlo o život. S Radovanem jsme obdrželi nabídku takovou inscenaci připravit. V příštím týdnu máme pracovní setkání v Praze a jestli bude za dva roky možné ještě mluvit bez cenzury, začneme zkoušet v divadle, se kterým jsme ještě nespolupracovali.   
Padaly také otázky, zda bude „Těšínský očistec“ nebo „peklo“, ale to už není moje parketa. Díky politikům a všeobecné atmosféře prožívám jistý „očistec“ den co den. Proč ještě zatěžovat sebe a divadelní obecenstvo takovou tématikou? Nemám temperament na to, abych psala o věcech bolestných, nechci se už tak vyčerpávat.

Říkáš, že už není šance na obnovení té dávné inscenace. Nevěříš, že by se mohlo zrodit „Těšínské nebe II“. A je šance na zcela novou, opět společensky angažovanou inscenaci, která by se věnovala lokální tématům a vypovídala by o současném Těšínském Slezsku? 

Výchozím bodem pro zrod „Nebe“ byl chystaný vstup do Schengenského prostoru. Dnes před námi nevidím podobné přelomové události, které by se pro naši tvůrčí práci mohly stát odrazovým můstkem. A pak „Těšínské nebe“ bylo přirozeným vyústěním mých dřívějších projektů – umělecké činnosti spojené s „Avionem“. Inscenace se stala specifickým shrnutím a zároveň tečkou za tehdejší prací. Řadu let jsem zkoušela být aktivní „kulturní bojovnicí“ na Těšínsku, ale přišel čas na změnu. Kavárna „Avion“ stojí, napsala jsem o ní knížku, o níž se víc mluvilo v Polsku než u nás. Ale to mě vůbec neudivuje. Upřímně se přiznávám, že duší jsem stále připoutána k tamté kavárně, která není…
05 / 01 / 2019
Małgorzata Bryl-Sikorska
Překlad: Alice Olmová-Jarnotová

Czytaj też:

Komentáře: