Ukázali, že loutka ne jedno jméno má

Ve dnech 14. – 16. září 2018 se v Českém Těšíně konal první ročník festivalu loutkových divadel „Loutky dětem“. Jeho organizátory se stalo loutkové divadlo „Bajka“, Těšínské divadlo a Kulturní a společenské středisko „Střelnice“. Ještě před zahájením festivalu nás umělecký šéf loutkového divadla „Bajka“ ujišťoval, že takový festival je v našem regionu potřebný. Proč? Protože v okolí se konají pouze přehlídky a festivaly pro dospělé. Děti žádný svůj divadelní festival nemají. A přece každý divák potřebuje konfrontaci s novými hereckými tvářemi a novými hereckými výrazovými prostředky. 

Organizátoři festivalu „Loutky dětem“ pozvali loutková divadla z různých zemí (v letošním roce to bylo z Polska, České republiky a Slovenska a v textu dále najdete analýzu tří představení, každé reprezentuje jeden národ). Jejich představení okouzlila a překvapila nejmladší obecenstvo. Na začátku je třeba zdůraznit, že jsme měli možnost vidět různorodé loutky a plejádu jevištních nápadů. Každé představení zvalo děti do „jiného světa“ a u této příležitosti jim také představilo různé typy loutek. Dospělí diváci (a možná i o něco starší děti) si mohli povšimnout a pochopit, že loutkové divadlo, to není jen jednoduchá loutka a paraván, ale že je to plejáda různých uměleckých nápadů, které fascinují nejen dětského diváka.

Vůbec ne jednoduché, čili polská „Jednoduchá historie“

První festivalový den hostila „Bajka“ na své domácí scéně vratislavské divadlo LALE s inscenací „Jednoduchá historie“. Název představení je poněkud zavádějící v kontextu dosti složité dějové linie a nekonvenčních výrazových prostředků užívaných na jevišti: chybí dialog (v představení zní skvělá hudba Grzegorza Mazona), opakují se sekvence scén, které jsou dlouhé, scénografie se vůbec nemění, místy chybí fabuli logika, vše je jakoby ve snu a jednotlivé situace jsou velmi abstraktní. Nebylo to jednoduché představení a mladí diváci se v jistém okamžiku vrtěli se na sedadlech a diskutovali mezi sebou. Přesto všechno nechci tvrdit, že „Jednoduchá historie“ je špatné představení – naopak. Je to dobré divadlo, díváme li se na něho z úhlu pohledu loutkáře. Překvapí nás fantazie autorů textu Antka a Tomáše Maśląkowských i režiséra Tomáše Maśląkowského a Radosława Kasiukiewicze. Ale je to loutkové divadlo, které není snadné a prvoplánové a které je určeno divákovi zkušenějšímu, již obeznámenému s možnými triky v loutkovém divadle. 
Je moc dobře, že divadlo LALE bylo hostem letošního festivalu, protože ukázalo dětem něco, co určitě ještě nikdy neviděly. A mějme naději, že mladí diváci, jejich pedagogové a organizátoři festivalu neopustí tuto repertoárovou linii a budou nadále zvát na festival „Loutky dětem“ výborná představení, která jsou pro diváka výzvou.  
„Jednoduchá historie“, LALE divadlo

Smích k popukání, čili český „Skřítek“

Miluji český smysl pro humor, ty absurdní situace, slovní komiku, černý humor, bourání dekorum a po sobě jdoucí tragické a komické situace. Když nám čeští divadelní nebo filmoví tvůrci vyprávějí něco směšného, smějeme se, až pláčeme. A takové je představení „Skřítek“ v podání pražského divadla „Buchty a Loutky“, na kterém se skvěle bavily děti i jejich pedagogové. „Skřítek“, to je půvabný příběh o rodině skřítků, do které se narodí malý skřítek, jenž má schopnost léčit lidi. Ale co se stane, když tuto schopnost jednoho dne ztratí? A co bude muset vykonat, aby získal svůj dar zpět?
Tři herci Zuzana Bruknerová, Marek Bečka a Vít Brukner vyprávějí divadelní příběh s užitím minimalistické scénografie - skládající se pouze z malého dřevěného paravánu - a s užitím dřevěných loutek. Na jevišti se ještě objevují zajímavé rekvizity ze dřeva, plátna a plastu a také je tam loutka, která se navléká na ruku herce jako dlouhá rukavička. S touto prostou scénografií korespondovala hudba, která se rodila přímo na jevišti a to pomocí různých paliček, talířů píšťalek a řehtaček (tyto „poklady“ byly umístěny za paravánem na stole, ale byly jen „tak trochu“ schované, aby mohli vnímavější nakukovat za kulisy a pozorovat, jak se rodí zvuky a jak se oživují rekvizity). Režisér představení Marek Bečka spolu s talentovanými herci s neodolatelným smyslem pro humor stvořili představení, které zpříjemnilo odpoledne divákům každého věku. 
„Skřítek” , Buchty a Loutky.

Reflexe s nápadem, čili slovenská inscenace „Já jsem Inna“

Divadlo Neline ze Slovenska představilo druhý festivalový den hru „Já jsem Inna“. Jednalo se o monodrama a tedy o nemalou výzvu pro herečku Petronelu Dušovou, která se vtělovala do všech rolí. Kromě tradičních maňásků a loutek se v představení objevily také zajímavé dvourozměrné loutky – postavy vystřihnuté z tvrdého papíru. Vše se odehrávalo na starém bicyklu s velkým košíkem a kufrem, v němž byly umístněny loutky a rekvizity. 
„Já jsem Inna“ vypráví o devítileté holčičce z dětského domova, které všichni říkají „Inna“. Z důvodu plného stavu je dítko nemile viděno obzvláště ředitelkou instituce. Jednoho dne se v dětském domově objeví…gorila, která Innu, navzdory jejímu zděšení, adoptuje. Z počátku odpudivá gorila je pečující, trochu excentrickou milovnicí knížek. Nová pečovatelka věnuje dívence svou pozornost, péči a pocit bezpečí, to všechno, co jí v dětském domově chybělo. Ale než k sobě obě najdou cestu, budou muset překovat ještě hodně překážek. „Já jsem Inna“, to je velmi dobře zahrané představení o samotě, o vítězství nad strachem, i o nalezení důvěry v dnešním světě. Představení divadla Neline dokazuje, že zdání často klame.   
„Já jsem Inna”, Divadlo Neline.
***
Loutkové divadlo je divadlo magické, nejmagičtější ze všech druhů divadel a bylo to dokázáno i na festivalu loutkových divadel "Loutky dětem". Je to divadlo, které často vychází z konvenčnosti a absolutního scénografického minimalismu. Je to divadlo, které dokáže vykouzlit impozantní, nezapomenutelné scény a situace. A někdy k tomu postačí jen list papíru nebo animace s vlastní rukou...
19 / 09 / 2018
Małgorzata Bryl-Sikorska
Překlad: Alice Olmová-Jarnotová

Czytaj też:

Komentáře: